Nevěstky

Než se pustím do "nejsvětější podstaty" mytologicko - alchymistického Díla transformace, připomenu základní výjev egyptské mytologie s důrazem na ženské postavy mýtu. Na obrázku vpravo stojí dvě sestry, bohyně Isis a Nebdhet a není náhodné, že obě stojí Osirisovi za zády a on na ně nevidí - symbol ženské (nevědomé) stránky každého člověka.
 
Atum.......Nun - bůh pravodstva, prahmota, praenergie, ze které všechno vzešlo.
Bůh pravil: "Budiž světlo!" a jasná zář dopadla na zem. Bůh oddělil od sebe světlo a tmu, jas a stín, záři a temnotu. Světlo nazval dnem a tmu nocí, bylo jim přikázáno střídat se - a čas počal plynout. Byl první den stvoření.....Shov - bůh Světla, vzduchu a větrů a sám vzduch (obvykle podpírá nebeskou klenbu Nut, svou dceru...).
Desáté (1 0) písmeno hebrejské abecedy Židé nazývají Ha-Šem (JMÉNO). To je vepsáno v srdci každého z nás a utváří tu naše jádro, kterým se máme stát, souhrn všech energií určených k  uskutečnění tajemství JMÉNA. Symbolizují naše ženství, naši stínovou stranu.
Stvoření, dcera Elohima Otce (Atum - Nut), se má stát Jeho Nevěstou (Isis - na hlavě má trůn královny nebes, Panna Marie,). Tato dcera je Pannou (energie jsou již pročištěné), nesoucí božské dítě, aby je porodila světu. Každý z nás, ať muž či žena, je Pannou i Matkou. Každý z nás je zároveň Chotěm, mužsky pronikajícím všechny energie (Matku), abychom se zrodili v naší dimenzi Syna. Takto naplněni božstvím nabýváme úlohu Nevěsty - dovršené energie ve vztahu k Bohu - manželovi. Po sňatku s Bohem jsme korunováni (osvícení, svatozář) a vstupujeme do Království. 7. den Stvoření, kdy už máme veškerý energetický potenciál k dispozici se Bůh stahuje a už jen zpovzdálí láskyplně sleduje a čeká na návrat... A protože je Bůh neviditelný, dává nám pomocníka - hada, Setha, aby nám ukazoval cestu. A vždy, když si předčasně myslíme, že k návratu už došlo (pýcha, předčasné utržení plodu), dáváme své energie nepravému choti - Satanovi. Naše nevědomí se prostituuje a jsou to právě nevěstky celé mesiášské linie, které nám ukazují, co ještě "není hotové" (Nebthet - na hlavě má pohár, sv. Grál vykoupené krve). 
 
Energie, které byly člověku dány během šesti dnů Geneze představují potenciál k našemu dovršení a odpovídají hypofýze. Tato žláza je svou regulací hormonů zodpovědná za "plození a růst" ve vnějším světě, ale také slouží jako zdroj energie pro transformaci. Záleží jen na nás, zda tuto energii krom vnějšího plození také k transformaci (životu věčnému) skutečně použijeme a "pustíme ke slovu" také epifýzu, anebo svěřenou sílu promrháme pouze k získávání vnějšího vlastnictví (majetku, společenské prestiži, budování hradeb ega atd.) a doputujeme ke smrti. Stejná je situace energetického blíženectví v civilizaci jako celku. Máme k dispozici "energetickou hypofýzu" (ropu, uhlí, plyn..) k tomu, abychom měli z čeho čerpat pro první etapu vývoje lidstva. A také máme na výběr. Buď ji promrháme k dobývání vnějšího světa (Dubaj) a po vyčerpání zásob zhyneme, nebo ji použijeme k duchovnímu růstu a posléze budeme moci využívat vesmírnou "epifýzu", onen zdroj posvátně čisté energie, který se nikdy nevyčerpá.
 
Pokud se zaměříme na mesiášskou linii, odkryje se nám cesta ženství...
 
Král David:
 
Král David svou Bath-šebu (koupel, zárodek JMÉNA ŠEM) uviděl při koupeli (jeho vnitřní ženství již prošlo částečným vodním křtem) a chtěl s ní uzavřít sňatek. Ale Bathšeba byla již provdána za Uriáše, králova nejlepšího válečníka (vnitřní ženství úspěšně prodělávalo vnitřní boje s energiemi), ale král David ho nechal "v boji" usmrtit (vnitřní válku nedokončil). Pokud se vrátíme do Egypta, pochopíme v této fázi Davidovy transformace význam mytologického božstva s krokodýlí hlavou, které je přítomno obřadu "vážení srdce". Krokodýl žije mnohdy velmi dlouho bez pohybu nepozorován pod vodní hladinou a my o něm nemáme ani tušení, byť by byl jen malý kousíček od nás. A v momentě, kdy se cítíme v bezpečí - mytologickým jazykem řečeno - myslíme si, že máme hlubinné nevědomí vyřešeno, integrováno - krokodýl udeří nečekaně z hlubin dolních vod a hrozivou silou nás stáhne do bahna smrti. Nezrodí se Syn, duše se nenavrátí k Otci na Nebesích. Je bezpodmínečně nutné přijmout i ta nejvzdálenější a "nejtemnější" zákoutí duše.... Ale zpět k Davidovi. "Uzavřel sňatek s ještě nedokončeným ženstvím" a výsledkem byla smrt Syna.... Musel projít bolestným pokáním - musel dokončit vnitřní energetickou válku a teprve pak se mohl zrodit Syn, král Šalamoun...
 

Král Šalamoun:

Moudře spravoval svůj lid a Bůh mu přislíbil bohatství, moudrost, štěstí a věčnou slávu, pokud bude ctít boží zákony. Na vrcholu jeho slávy a štěstí ho navštívila královna ze Sáby. Vypadala úplně jinak než všechny ostatní ženy. Byla z veliké dálky, černá, záhadná a zahalená (to nejtemnější nevědomí). Šalamoun s ní měl Syna. Zákony země izraelské v té době nedovolovaly sňatky králů s cizinkami, nevzal si ji tedy za manželku (neproběhla PROST-INSTITUCE). Proto královna ze Sáby opustila Šalamouna a vzala s sebou i syna, kterého už Šalamoun nikdy neviděl. Dal přednost zákonům světským před božskými a svou vnitřní ženu neprocítil až do dna – neuzavřel s ní sňatek a porušil tak boží zákon. Od těch dnů Šalamoun již jen chřadl, zlomilo mu to srdce. Přestal velebit Boha a uctíval už jen modly (berly, náhražky, přebíjel bolest adrenalinem…). Jeho mysl už se nikdy nevzpamatovala z toho smutku. Jeho chrám byl úplně zničen a království se rozpadlo na Izrael a Judeu (návrat do duality).

 Támar:

   …..I usadil se Jákob (Izrael) v zemi, v níž jeho otec Abraham pobýval jako host, v Zemi kenaanské. Sedmnáctiletý Josef pásal se svými bratry ovce. Byl to mládenec, který býval se syny žen svého otce. Izrael (Jákob) Josefa miloval ze všech synů nejvíce, vždyť to byl syn jeho stáří (moudrosti). Proto mu udělal pestře tkanou suknici. Když bratři viděli, že ho otec miluje nade všechny bratry, začali ho nenávidět a nepromluvili na něho pokojného slova. Bratři odešli pást ovce. Tu Izrael řekl Josefovi: „Jdi a podívej se, je-li s tvými bratry a ovcemi vše v pořádku, a podej mi zprávu. Jakmile Josef přišel k bratrům, strhli z něho suknici a hodili do studny bez vody. Tu se rozhlédli a spatřili, jak přichází karavana Izmaelců a jde do Egypta. Juda řekl bratrům: „Čeho dosáhneme, když svého bratra zabijeme?" Prodejme ho do otroctví. Když obchodníci jeli kolem, vytáhli bratři Josefa z cisterny a prodali ho za dvacet šekelů stříbra a ti přivedli Josefa do Egypta.........

     Juda pak odešel od svých bratrů a vzal si ženu z Kenaanu, která mu dala tři syny – Era, Ónana a Šelu. Juda byl Hebrejec, pro Kenaanské nebezpečný cizinec.

    Támařin otec dal Judovu synu Erovi za manželku svou dceru Támar, aby zajistil mír. Er byl násilnický, sobecký a bezohledný. Támar jako svou ženu nectil, nepřijal, jen ji využíval a Támar zůstala neplodná. Božím zásahem byla Támar z utrpení vysvobozena, Er zemřel. Nyní přišel na řadu Ónan. Vzhledem k slávě jeho  jména není nutné blíže vysvětlovat, proč Támar neotěhotněla ani s ním. Její zoufalství rostlo. Bez potomka její život neměl smysl. Nenaplněné manželství s Ónanem skončilo i tentokrát tragicky. Támar byla opět bez manžela i bez syna. Její zoufalství rostlo také proto, že třetí syn a „naděje na úspěch“ byl ještě velmi mladý a o Támar se vůbec nezajímal. Támar byla zoufalá. Ač bez viny, byla zklamáním pro obě strany. Jak pro Hebrejce, tak pro Kenaanské. Jejich smlouva také znemožňovala, aby si Támar našla muže z jiné rodiny. Byla chycená do pasti, ze které nebylo úniku. Ač se chovala vzorně podle všech pravidel a očekávání ostatních, stejně to nikam nevedlo. A ona tak velmi toužila po naplnění, po Synovi.

 V nejzoufalejší situaci Támar napadlo, jak by na prokletí neplodnosti mohla vyzrát. Věděla, že Juda občas vyhledává prostitutku. Patřičně se nastrojila tak, aby ji Juda nepoznal a šla čekat na místo, kde muži prostitutky vyhledávali. Věděla, jak ho oslovit, aby po ní zatoužil. „Kolik mi zaplatíš?“ „Pošlu ti kozu ze svého stáda.“ Ale Támar už slibům nevěří a nepřijímá. „A co bys tedy chtěla?“ Zeptal se roztoužený Juda. Támar se rychle zamyslela. Chtěla něco, co ponese Judovo jméno. Pokud otěhotní, bude potřebovat něco, co potvrdí, kdo je za to zodpovědný. „Chci tvé pečetidlo se šňůrkou a hůl, kterou máš v ruce.“ Juda ani slůvkem nic nenamítl a požadované věci jí dal. Najednou měla naději. ztratila svou hrdost a ponížila se, měla teď tuto jedinou příležitost dát Judovu domu dítě.

   ... Támar už nemohla dále své těhotenství skrývat. V očích všech byla tou nejzavrhovanější cizoložnicí, kterou čekal trest smrti. Bylo jen otázkou, kdo ortel vykoná. Otec nebo Juda? Nakonec padla volba na Judu, jelikož hanba padala především na jeho rodinu. Když přicházel celý zlostný k Támar, aby vykonal popravu ukamenováním, ukázala mu Támar jeho pečetidlo se šňůrkou a hůl. Juda byl v šoku a pochopil, o co tady vlastně jde. To on je ten, kdo by měl být potrestán, ne Támar, která i přes nepřízeň osudu naplnila své poslání a přinesla požehnání do jeho prázdného domu.

     Porod začal a Támar porodila první dítě. „Je to syn!“ a měl by se jmenovat Perez, což znamená osvobozený. Během pár chvil se narodilo i druhé dítě, další syn, který byl pojmenován Zerah, což znamená „červeň“ a provolává prvorozeným, ačkoliv přišel na svět jako druhý (stejná symbolika jako u Jákoba a Ezaua). „Vidíš, co Hospodin učinil?" Volala Támar. Pozvedl mě z prachu a popela a dal mi syny!

     Juda nemohl najít slova, když uviděl Támar s dvěma syny v náručí. Pocity byly tak mocné, že ho skoro zadusily. I přes jeho hříchy mu Bůh dal dvojité požehnání skrze tuto odvážnou kenaanskou ženu. V dalších letech bylo vidět, že Juda se stal jiným mužem. Obnovil svůj vztah k otci a své postavení mezi bratry. Vedl je do Egypta, aby nakoupil zrní v době hladu, který dolehl na zemi. Tehdy ho Bůh přivedl k bratrovi, kterého zavrhl: Josefovi.

     Na smrtelné posteli Jákob – Izrael shromáždil kolem sebe své syny a každému udělil požehnání. Nejvyšší získal právě Juda. Z něj a synů, které porodila Támar, vzejde ten zaslíbený, Bohem povolaný – Mesiáš! 

  Prostitutka Rachab:

     Během 40 let putovali Izraelci pouští a nakonec doputovali do Země kenaanské, která jim byla přislíbena od Boha coby zaslíbená země. Mojžíš poté, co ustanovil Jozuu novým vůdcem Izraele zemřel a lid se připravoval na překročení poslední překážky mezi nimi a Kenaanem – řekou Jordán. Všechny národy se teď třesou hrůzou při vědomí, že Izraelci táboří nedaleko Jericha. Král i obyvatelé Jericha již vědí, jaká zkáza je na obzoru, obává se velikosti nepřátelské armády, ale nevidí skutečné nebezpečí – Boha Hebrejů.

   Je to stejná situace jako tenkrát v Egyptě, kdy se faraonovo srdce zatvrdilo a až po deseti ranách egyptských se Rudé moře rozestoupilo a egyptská armáda zahynula. Přesto jediné, na co král Jericha myslí, je vylepšování hradeb, hromadění zbraní a verbování dalších vojáků (posilování EGA). Stejně, jako farao, jeho srdce se stále více zatvrzovalo. 

     A v tomto městě žije nevěstka Rachab, Ta nejnižší z nejnižších, ta, která zažívala výsměch, ponížení a pohrdání. Ale také ta, která znala tajná zákoutí chtíče můžů lépe než jejich zákonité manželky. Ta, která poznala bídu, zápach, perverzi, pýchu i krutost. Nikdo jiný neviděl do nitra duše mužů tak jako právě Rachab.

 Z okna svého domu, který byl blízko městské brány mohla sledovat, kdo do města přichází a kdo z města odchází.  Viděla, jak se Izraelci shromažďují za řekou Jordán. Věděla, jak je jejich mocný Bůh vyvedl z Egypta a někde ve skrytu duše věděla, že je to ten pravý Bůh a kdo se mu bude stavět na odpor, dopadne jako celé vojsko faraonovo. Jak velmi tohoto Boha milovala.

     Jozue vyslal do Jericha dva zvědy (Salmóna s Efrajimem) na obhlídku hradeb. Zpočátku považovala Rachab ty dva muže za vojáky krále, ale bylo jí divné, že byli velmi vážní neměli zájem o její služby. Rachab jim nabídla jídlo, pití a nocleh. Jozuovi vyslanci byli hladoví a zesláblí, tak tuto nabídku přijali. Když je pohostila ve svém domě, netajila se tím, že ví, že jsou izraelští zvědi a jaké riziko jim ve městě hrozí, pokud je chytí stráže. Budou nemilosrdně okamžitě popraveni a jejich hlava se bude nabodnutá na kůl smažit na slunci pro výstrahu. Izraelité pochopili, v jak nebezpečné situaci se ocitli. Jejich život je teď v rukou té nejnižší z nejnižších, té, kterou každý pohrdá, té, která je tou největší spodinou Jericha. Jediné její zavolání z okna, a je s nimi konec. 

     Jaké však bylo jejich překvapení, když zjistili, že Rachab miluje jejich Hebrejského Boha víc, než místní modly a bůžky (bohy chtivosti, moci a pýchy). Ona jediná, ta nejnižší z nejnižších z celého města pochopila a zvědy v bezpečí vyvedla z města.