Posvátné blíženectví

Zvířata jsou dokonalá přesto, že (krom pozitivních vlastností) se navzájem zabíjejí, žerou vlastní mláďata, sobecky se nedělí o potravu, jsou lstivá atd. Jsou dokonalá v ukončeném vývoji. Had zůstává hadem, lev zahyne coby lev, křeček rovněž odejde z tohoto světa jako křeček. Naproti tomu je člověk nedokonalý navzdory své snaze být poctivý, altruistický.....A to z toho důvodu, že je Bohem předurčen k přeměně, k transformaci " šatu zvířecího v šat ze světla". Pro Boha není ve vztahu k člověku nic důležitějšího, než návrat jeho ztraceného syna. 
 
Biblické podobenství o marnotratném synu - Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: "Otče, dej mi díl z majetku, který připadá na mne"! I rozdělil jim majetek.
Poté sebral mladší všechno a odešel do daleké krajiny. Tam promarnil svůj majetek prostopášným životem s nevěstkami. Všechno utratil a začal trpět nouzí. Stal se pasáčkem vepřů a neměl ani na jídlo, co ti vepři. Šel tedy do sebe a řekl: "Kolik nádeníků v domě mého otce má hojnost chleba, a já hynu zde hladem!"  Vstal a šel ke svému otci. Otec ho uviděl, běžel mu naproti, padl mu kolem krku a zulíbal ho. A řekl mu syn: "Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, již nejsem tvým synem." Ale otec řekl svým služebníkům: "Rychle přineste sváteční roucho a oblecte ho, přiveďte tučné tele a zabijte je! A jezme a veselme se! Vždyť tento můj syn byl mrtev a ožil, byl ztracen a je nalezen!" Když se to druhý starší syn dozvěděl, rozhněval se a říká svému otci. "Hle, tolik let Ti sloužím a nikdy jsem nepřestoupil tvůj rozkaz, a nikdy jsi mi nedal ani kozílka, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tento tvůj syn, který prohýřil svůj majetek s nevěstkami, zabil jsi kvůli němu tučné tele."  Můj synu, řekl otec, ty jsi vždycky se mnou a všechny mé věci patří tobě, avšak náleželo se hodovati a radovat, neboť tento tvůj bratr byl mrtev, a ožil, byl ztracen, a je nalezen.
 
Pokud čteme tento biblický příběh úhlem pohledu SMARAGDOVÉ DESKY, poselství vyznívá jinak, než by se na první pohled mohlo zdát. Dva synové jsou složky nás samých (vnitřní blíženci), majetek je energie (síla) potřebná k transformaci, promarněný majetek s nevěstkami (síla využitá k přijetí toho nejnižšího, nejodpornějšího a nejzvrácenějšího v sobě samém), přineste sváteční roucho a oblecte ho (šat ze Světla), přiveďte tučné tele a zabijte je! (zabití "zlatého telete" coby náhražky Boha - vnější výdobytky ega...),  jezme a veselme se (božské dary, božské opojení), tento můj syn byl mrtev a ožil, byl ztracen, a je nalezen (návrat "člověka pádu" zpět ke svému Otci na nebesích).
 
Kain a Abel

Adam se miloval se svou ženou Evou a ta počala a porodila Kaina, který obdělával půdu (starší syn, božský obraz, oráčem země - oráčem celé jeho vnitřní země, všech energií včetně svého nevědomí, vnitřního ženství). Tehdy Eva řekla: „Získala jsem od Hospodina muže!“ a porodila také Ábela (mladší bratr, člověk oděvu z kůže, pastýřem malého zvířecího stáda).

"Na konci vod" (dovršení 1.etapy Díla) přináší Kain i Ábel oběť Hospodinovi. Na Ábela Bůh shlédl, na Kaina neshlédl.

Kain se rozlítil hněvem žárlivosti a Ábela zabil (nepřijal vnitřní zvíře). Kdo nepřijme a netransformuje své nevědomí, své stíny a nedojde do božství, zahubí sám sebe a zároveň ničí vše okolo. Kainovou vražednou zbraní je Slovo, sv.Jméno, které nedovršil uvnitř své krve a jež se obrátilo navenek, aby krev prolilo (Kristova vykoupená krev). "Země pije krev tvého bratra", říká Bůh. Kain je neplodným (nezrodí syna, sebe sama v božství...), zato války, vraždy, vnější krvácení... 

Zabití Ábela (chybějící přijetí a kultivace vnitřního zvířecího stáda) má smrtící dopad jak na jednotlivé duše, tak na celá společenství. Uvádím některé příklady nerespektování PB se všemi důsledky, které to s sebou přináší. 

Faraon Achnaton: 

Přichází doslova s převratnou novinkou - všem ostatním egyptským bohům nadřadí jediného vládce - slunečního boha Atona. Postupně pak z něj učiní boha jediného, čímž jde o vůbec první známý případ popření PB. Zrušil všechna známá egyptská božstva a s nimi i posvátnou alchymistickou cestu transformace duše. Achnaton nařizuje: "Aton není jen nejvyšší bůh, je to bůh jediný a já jsem jediným prostředníkem mezi Atonem a lidem!" Sám faraon dává bohu Atonovi podobu slunečního kotouče a staví mu chrámy v novém stylu. Otevírá potemnělé svatyně tak, aby do nich mohlo proniknout sluneční světlo. Na druhou stranu nechává po celém Egyptě zohyzdit chrámy dosud populárního boha Amona. Nápisy, kde se vyskytuje slovo bůh v množném čísle, musí být okamžitě vymazány.
Achnaton se rozhodne i s celou rodinou a dvorem přemístit z Théb, tradičního sídla egyptských panovníků, do nového města, zasvěceného bohu Atonovi - do Achetatonu (dnešní El Amarna). S touto změnou souvisí také jeho přejmenování z Amenhotepa na Achnaton ("Služebník Atonův").
Na řadě výjevů z té doby je kromě faraona Achnatona zachycena jeho hlavní manželka, proslulá královna Nefertiti (také vyznávala monoteismus), případně jejich společné dcery. Těch je dohromady šest ("nezrodili syna" vstoupilo v jejich případě i do hmotného - "jak nahoře, tak i dole").
Archeologické bádání už vydalo svědectví o tom, že se lidem v Achetatonu nedařilo dobře. Byli nemocní, umíraly děti a zdá se, že město bylo stiženo nějakou pandemií. Lidé se po smrti faraona z Achetatonu odstěhovali a vrátili se k původnímu náboženství, smrtící chorobu si vysvětlovali jako božskou pomstu za faraonovy kacířské nápady.

Arménie:

Na světě nenajdeme mnoho zemí, v nichž by národní identita byla tolik svázána s náboženstvím tak jako v Arménii. Byla to první země na světě, která přijala křesťanství za státní náboženství. Stalo se tak již roku 301 našeho letopočtu, o něco dříve než v Gruzii a římské říši a Arméni jsou na to patřičně pyšní. Arménská apoštolská církev odvozuje svůj počátek z misijních cest apoštolů Bartoloměje a Judy Tadeáše. Má dnes přibližně 6-8 miliónů členů a kromě samotné dnešní Arménii působí zejména v Náhorně-karabašské republice (nedávná genocida). Ačkoliv zůstává Arménie nejchudší zemí Zakavkazska, jsou Arméni pověstní svou pýchou a jistým pocitem nadřazenosti.

Dějiny Arménů se v mnohém podobají dějinám Židů - Judaismus. Arméni tvořili malé, ale významné menšiny v mnoha zemích světa a stejně jako Židé se stali terčem genocidy (první novodobá brutální genocida, Hitler se učil právě od nich, jak se zbavovat lidí ve velkém, uvádí se 1,5 milionů zmasakrovaných Arménů). Jak to všechno souvisí s PB? Arménská apoštolská církev neuznává postavu Ježíše Krista jako boha i člověka, nýbrž "jen jako boha". To má zcela zásadní vliv, je to opět nerespekt k PB. Všichni věřící, kteří Krista v Arménii následují, tímto zdánlivě nepodstatným rozdílem "zabíjí Ábela", ono vnitřní dvojče, které je nutné zpracovat. Židovské náboženství - Judaismus je na tom obdobně, osoba ježíše Krista není centrem náboženských obřadů, není uznáván coby ztělesnění posvátného blížence a Spasitele. Měla jsem možnost Arménii navštívit. Boží přítomnost je patrná na každém kroku, všude jsou neuvěřitelně silné energie, ikony Ježíše Krista a Panny Marie zdobí každou domácnost i kancelář atd. A přesto - jakoby univerzální pravda, že jedině skrze utrpení začínáme hledat platí pro Armény dvojnásob (co platí pro jednotlivou duši, platí také pro národy i celé civilizace). Také mi přijde k zamyšlení, proč byla Arménům uloupena posvátná hora Ararat. Jejich odvěký symbol (Ararat mají i ve státním znaku), místo, kde přistál Noe, mohou sledovat jen z dálky za plotem...   

Štěpení jádra:

"Zabití Ábela" můžeme sledovat všude okolo. "Nepřináším vám pokoj, ale meč", říká Kristus. Je nutné projít vnitřními válkami, vnitřním bojem s drakem (zvířaty) v nás. Kdo takto neučiní, vždy mu svět bude zrcadlit vlastní nezpracované temnoty tak dlouho, dokud to nepochopí. "Země pije krev tvého bratra", říká Hospodin Kainovi. Neuskutečněná vnitřní válka způsobuje krvácení vnějškové. 

Posvátné energie Vesmíru nám budou Stvořitelem dány teprve tehdy, až nebude hrozit jejich zneužití ve prospěch ega (Satana). Například štěpení jádra je svatokrádež a v rukou nepovolaných (nezpracovaných) přináší zkázu a smrt.