Mýtus o pádu

HAD:

had (ďábel, Seth, Satan...) je symbolem moudrosti a zla současně. Je božím vyslancem a jeho základní funkcí je být pomocníkem, ukazatelem cesty. Proto symbol moudrosti. Je seslaným zrcadlem, projekčním plátnem - fenoménem, kdy vše, co máme ve Stínu nezpracováno, nám had zrcadlí. Pokud například máme v nevědomí třeba lakotu, zákonitě s ní budeme konfrontováni, vždy nám do života bude poslán někdo nebo něco (had), kdo nám onu lakotu bude ukazovat - takový je ZÁKON. Satan je vždy nablízku a každý nositel této vlastnosti bude buď zdrojem naší nevraživosti (jak může někdo být takový skrblík....), a nebo s povděkem přijmeme ukazatele (miluj své nepřátele) vlastních Stínů a začneme je přijímat a zpracovávat. Záleží jen na nás samotných, zda pro nás bude ukazatelem cesty, prostředníkem k růstu (svlékání jedné staré zvířecí - hadí kůže za druhou) a nebo zaslepeni pýchou a nepochopením boží milosti vytáhneme do boje proti zrcadlistům vlastního nevědomí (Satan). Čím větší nenávist vůči nositelům našich vlastních nevědomých kvalit, tím větší je jistota, že se nás to skutečně týká, a tím urputnější bývají boje. Vždy se jedná o tragické nepochopení (tragédie pádu) boží milosti Bůh žádné zlo nevytváří, to děláme my sami svou zaslepeností a pýchou. 

FÍKOVNÍK: Adam a Eva po snězení jablka přišli na svou nahotu a přikryli se fíkovým listem.... Fíkovník je velice zajímavá rostlina, její zvláštnost se stala symbolem "hříchu pádu". Některé druhy totiž rostou jako "škrtiče". Takovýto fíkovník obroste kmen hostitelského stromu spletí stonků, následně ho pak zadusí a navíc fík není ve skutečnosti plod, ale jen jakýsi uzavřený květ. Jak úžasná symbolika! Fíkovník zabije původní strom a jeho plod není plodem.

 I řekl Hospodin Bůh: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou." I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul (uvedl ho do stavu nevědomí). Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem.

  Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka (nikoliv z muže coby samce) ženu a přivedl ji k němu. V hebrejštině se nejedná o žádné žebro, ale o bok - symboliku nevědomí. Ženství je vnitřní strana Adama (muže i ženy) a NÁBO - ŽENSTVÍ má za úkol tuto vnitřní stranu každého člověka integrovat a zpracovat, aby se mohl zase vrátit tam, odkud přišel. Kristovi na kříži z boku vytéká již vykoupená krev....

...Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se (nestyděli se za své i nevědomé zvířecí energie, nikoliv za své nahé tělo).

 A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst, ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti."

Plody (dary dokončeného a poctivě nabytého osvícení) člověk nemůže jíst, dokud se jím sám nestane. Musí se v bolestech (práce na na cestě k osvícení je velmi bolestná) rodit znovu a znovu, z Edenu do Edenu, z jedné dobyté (energetické) země do druhé, aby se zrodil v božství a stal se JEHO Synem. Bůh tehdy řekl ženě (nevědomí): "Roditi budeš své syny v bolestech."

Eden, pozemský ráj, znamená určitý stav. V hebrejštině jde o číselný kód 7 - 4 - 700. 4 uprostřed dvou 7 je symbolem zastávky a brány, kterou je třeba projít. Rajský stav člověka v Edenu je jedna z vývojových etap. Adam (člověk) tu uskutečňuje své přerody. Je zárodkem, z něhož uzrává plod (boží syn), kterým se má stát. Sedmý den podle knihy GENESIS je dílo hotové a Bůh odpočívá - šabat. Je to doba, kdy už má člověk k dispozici všechny energie, které může použít ke svým přerodům, energetickému růstu. A jako správně milující Otec se musí vzdálit, aby "milovaná bytost byla sama sebou". Je to fáze, kdy se i každý pozemský rodič musí svého potomka psychologicky vzdát a jen láskyplně z povzdálí sledovat, jak se vyvíjí a zraje i přes držkopády, díky kterým dostává lekce nutné k vývoji a pochopení.

Žena si vezme jablko (plod stromu) - dá Adamovi a ten věří, že už je Bohem. Adam už nehlídá svou ženu (nevědomí), neuzavírá s ní sňatky (nepřijímá a nezpracovává jej). Dostává suknici z kůže (zvířata v nás) - džungli, které musí vládnout vnější silou, vražednými boji, vnějšími světskými zákony (nutnost desatera přikázání). Ovocem Stromu Poznání duality je poznání dosažené JEDNOTY, božího JMÉNA. Adam jí z tohoto Stromu Poznání dříve, než se jím stal (aniž vykonal dílo milostných zásnub se svým ženstvím). Adam, který na počátku ví, že je dvěma (oba byli nazí, Adam i žena jeho, ale nestyděli se) přijme tedy iluzi dosažené JEDNOTY, iluzi dobytí JMÉNA. Žena (nevědomí) je nahrazena Evou, biologickou ženou, na kterou si Adam promítl všechno to "zlo" neprovdaného ženství se všemi obecně známými tragickými následky pro ženy (samice). 

  Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.

"Hospodin Bůh uvedl na člověka mrákotu, až usnul" (sestup do nejstarší Adamovy vrstvy). Bůh Adamovi ukázal jeho "druhou stranu" (žádné žebro). Adam tak spatřil svůj ženský pól, svá nebesa, temnoty, zdroj budoucího naplnění matky hlubin, z níž se může zrodit dle toho, jak ji zpracuje a naplní mužskou rolí. V ní pak pozná svoje "sémě" (jméno, slovo, vibraci)....

Člověk, znovu zasazen svým životem do zvířecího světa, oděn do své zvířecí kůže a zbaven vědomí svého "světelného pólu" nadále pouze existuje vně svého bytí a kráčí ke smrti. Tento postup může být zastaven jedině v okamžiku, kdy jednotlivé duše i lidstvo jako celek obrátí svou touhu k Otci, který je stvořil a oděv z kůže vymění za onen světelný šat, který mu vpravdě náleží. 

PROTO JE NAPROSTO NEZBYTNÉ ZNOVU PROCHÁZET HLUBINAMI NEVĚDOMÍ A OBNOVIT ALCHYMII KŘTU VE SVÉ OSIRISOVSKO - NOEMOVSKÉ PODSTATĚ 

a - men - ti