Jan Křtitel

V evangeliu je JK označen za toho, kdo nese svědectví o Světle, že byl poslán od Boha jako člověk. Narodil se staršímu knězi Zachariášovi a jeho ženě Alžbětě, narození zvěstoval archanděl Gabriel.
Nejdříve se zaměřím na církevní výklad křtu, kterýžto je chápán coby obřad, kterým se člověk stává křesťanem. Naváže vztah s Bohem a začlení se do církve. Pokřtěn může být každý člověk, který uvěřil v Krista. Malé děti se křtí na základě víry rodičů, u dospělých předchází příprava, při níž žadatel poznává život církve. Člověk se stává "adoptivním dítětem Božím", stává se "novým stvořením" skrze znovuzrození a ruší tzv. "dědičný hřích". Odpouští osobní hříchy spáchané před křtem a vtiskuje nezrušitelné znamení božské ctnosti, naděje a lásky.
 
Na obrázku je Jan Křtitel vyobrazen Leonardem da Vinci coby androgynní osoba, ani žena ani muž. Je bytostí s již vyřešenou dualitou, integrovanou ženskou i mužskou částí osobnosti. Vystupuje z temného pozadí a ukazuje prstem k Nebesům, odkud přijde Světlo. Mistr Leonardo byl bezpochyby napojen na informační zdroj UNIVERZA, tudíž lépe než kdokoliv jiný pravou podstatu Jana Křtitele vystihl. Jeho jediným úkolem bylo připravit lid na "JEHO" příchod a také na "NĚJ" ukázat. Nic víc a nic míň. Nepochopení a nesprávný výklad postavy JK má tragické důsledky na celou křesťanskou liturgii.
 
Celibát je vlastně světskou demonstrací integrovaného ženství. Jenomže, chyba lávky - pokud kněží neprošli skutečným alchymistickým zasvěcením, ke své androgynii nedošli poctivě, jedná se o příklad předčasného utržení plodu Stromu. A jako každá jiná svatokrádež, má i tato docela fatální dopad například ve formě sexuálního zneužívání na církevní půdě. A také to, že nezpracovaný kněz, jehož androgynie je pouze povrchní, nemůže pomáhat zdolávat dualitu ani ostatním. Takže: jakkoliv jsou kostely plné, jakkoliv jsou lidé "pokřtěni", v hloubce své podstaty jsme civilizací skutečným křtem nepolíbenou.  
 
Pakliže pojmeme křest coby druhou fázi alchymistického Díla "návratu k Bohu" (viz SMARAGDOVÁ DESKA) a srovnáme to s egyptským náboženstvím, pak je jasné, že jde o "obrácení dolních vod". Jinými slovy, obrácení zpět k vodám nevědomí a přijetí všech nevědomých (zvířecích) sil do vědomí. Řeka Jordán teče do Mrtvého moře, ke smrti. Křtem se vody obrací proti proudu, ke svému původu, k pátému Dni Stvoření (ryby). Pokáním (hebrejsky tešuva - obrácení) přijímáme všechny ony v hloubce ukryté energie. Teprve pak se "dolní vody" mohou obrátit k "horním vodám", čili k Bohu - teprve pak může přijít Spása v osobě Ježíše Krista. Neznamená to, že se vyříkáváme z toho, co jsme udělali špatně, nýbrž návrat zpět do světa nevědomí, energetické roztříštěnosti (Saturn, olovo - prach jsi a v prach se obrať..), chaosu s cílem tyto energie přijmout. Žádné pocity viny (podsunutá vina je pouze manipulační nástroj!), žádný hřích v tradičním pojetí!
"Za sebe samého dá člověk vše, co má, ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, a hned ti bude do očí zlořečit"- to říká Satan Hospodinovi. Je to běžná představa o správném chování křesťana - chovat se mravně, pomáhat, pracovat pro společenství, žít příkladný život, obětovat se..... to vše člověk dá a je na to pyšný. Ale my tady zaměňujeme mravnost (desatero přikázání) s návratem k Bohu - Osvícením (zákony transformace - SD). Existuje totiž chybný předsudek - když povedu mravný život podle vnějších pravidel, přijdu do Království nebeského.... "Ale vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí (jeho podstaty, jeho nevědomí, jeho animální ženské složky), a hned ti bude do očí zlořečit." Pokud si máme přiznat, že jsme kromě všech těch křesťanských ctností také potenciálně zvrhlí, chlípní, nepoctiví, zlomyslní, sobečtí atd. (to je součást každého člověka, křesťana nevyjímaje), k tomu už se nechceme znát. Takoví přeci nejsme, to bychom neudělali...(Kain zabíjí Ábela, svého "zvířecího bratra"). To už vidíme na někom jiném, na koho můžeme ukázat prstem anebo koho se cítíme oprávněni moralizovat, umravňovat, napravovat, aniž vidíme "břevno v oku vlastním".
 
Každý vykladač SVATÉHO PÍSMA, který nerespektuje mytologickou (hermeticko - alchymistickou) rovinu, zatěžuje výklad příběhů svými vlastními projekcemi (jak by se s těmi situacemi vypořádal on sám), což je tragické zejména v podání církve.
 
Pokud JK viděl Světlo v souvislosti s osobou Ježíše Krista, je nasnadě, že disponoval informacemi "z jiných sfér", součástí čehož bylo rovněž mytologické vnímání světa. Pak je zcela jisté také jeho chápání alchymických procesů přeměn "zvířecí kůže" v "šat ze Světla", potažmo olova ve zlato atd. Z tohoto úhlu pohledu pak vyznívá poněkud pomýleně výklad jeho rčení a skutků, který je nepochopen překládán z úrovně "hmoty", myslím i samotnými apoštoly.
např:
Zástupy se ptaly Jana: "Co jen máme dělat?" On jim odpověděl: "Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné". Výklad církve jest takový, že JK nabádal k chudobnému a asketickému životu. To je ovšem blbost. Nabádal k tomu, aby se křtem "vyměnila kůže zvířecí za kůži Světla". No, a takových přehmatů je spousta.