Jericho - 6 nebo 7?

Jericho získalo hned dvě světová prvenství. Se svou polohou 250 m pod hladinou Středozemního moře je nejníže položeným městem naší planety. Je také nejstarším souvisle osídleným městem na světě, první obyvatelé zde žili nejméně od roku 10 000 př.n.l. 

Původ jména Jericho je ze staré kenaánštiny (stejně jako z dnešní hebrejštiny)  “jareah“ a znamená v obou jazycích “Měsíc, Luna“. Jericho bylo totiž městem, které uctívalo boha Měsíce. Také bylo nazýváno Palmovým městem. 

Jericho bylo soukromou državou Alexandra Velikého, ale největšího rozmachu dosáhlo za panování judského krále Heroda Velikého v 1. st.př.n.l. Jericho bylo v té době bohatým městem, jeho bohatství pocházelo převážně z pěstování balzamovníku, který byl velmi ceněn při výrobě parfémů. Kleopatra, egyptská královna, požádala svého milence Marka Antonia o Jericho a obdržela jej. Obratem je pak za nemalý obnos pronajala Herodovi, který jí potupně platil za pronájem svého vlastního území. Herodes dal v Jerichu přebudovat letní královský palác, nechal postavit další luxusní palác, hippodrom a nové akvadukty. Jericho bylo místem, kde Jozue nechal padnout zdi a přivedl sem Hebrejce z Egypta, u nedaleké říčky Jabok Jákob zápasil s andělem a usmířil se s bratrem Ezauem, vystoupil zde do nebe starozákonní prorok Eliáš a kde jeho nástupce Elíša vyčistil pramen vhozením soli. Evangelia se zmiňují o Ježíši Nazaretském, který byl údajně (údajně píšu proto, že Ježíš žádný křest nepotřeboval, energeticky to tam zapsáno prostě není) na východním břehu Jordánu (malinký kousíček od Jericha) pokřtěn, pak byl čtyřicet dnů pokoušen na poušti, na Hoře pokušení nad městem. V Jerichu Ježíš uzdravil slepé žebráky a povečeřel v domě opovrhovaného celníka Zachea. Cesta z Jericha do Jeruzaléma nám zase připomíná Ježíšovo podobenství o milosrdném Samaritánovi atd.

Během šestidenní války v roce 1967 dobyl Izrael Jericho na Jordánsku a po podepsání mírové dohody v roce 1993 se stalo prvním městem, které přešlo pod palestinskou samosprávu. Napětí a přítomnost ozbrojenců je tam však stále.

 

Jozue: Mojžíš zemřel před branami Jericha a Hospodin si jako jeho nástupce vybral Jozueho. Jozue byl pověřen, aby sjednal přístup do posledního území před vstupem do  "Zaslíbené země - Jeruzaléma". Přístup do země, kde má být odstraněna "poslední kůže", která oddělovala vyvolený lid od svatého města Jeruzaléma. Touto "kůží", touto "tmavou nocí" oddělující je od dobytí Světla, bylo "měsíční" město Jericho. Jsou známy obdivuhodné okolnosti, za kterých Jozue Jericho dobyl: na příkaz Hospodina a pod vedením archanděla Michaela, potom po dobu šesti dnů obcházeli bojovníci kolem města. Na čele vojska nesli svatou archu a sedm kněží troubilo na šófar, polnice z beraních rohů. Sedmého dne  město obešli sedmkrát, kněží opět zatroubili a za zvuků oněch rohů spustili Židé veliký křik: zdi Jericha padly! Jozuem byl Izrael přiveden do Jericha s pomocí Rachab, nevěstky (prost - institutky)!  PROSTITUTKA RACHAB.doc (29 kB)

"Zvíře": Na začátku mytologických příběhů bývá "vyhnání z domova". Je zde myšleno vyhnání buď z domu našeho Otce na Nebesích, vyhnání do světa forem nebo vyhnání z domu otců ve smyslu opuštění rodičovských jistot - institucionálních energetických preferencí. Paralelou je vlastně samotný vývoj plodu v těle matky (světa), kdy do 6. měsíce po početí všechny červené krvinky postupně ztrácejí své jádro ("Bůh odpočívá"). Po získání všech energií potřebných k vývoji (do 6. dne Geneze) se Bůh stahuje a nechává Adama v energetické nerozlišenosti - v Edenu i ve fyzické rovině, jádra mizí. Dítě se rodí do světa polarit a s energiemi splývá, nedokáže je rozlišit, je nutné ho vychovávat v rámci světských zákonů (desatera), tvorbou polopřímek vlastností (energií)...... musíš poslouchat tatínka - preference neagrese (agrese ve stínu), preference rozumu (intuice ve stínu), preference laskavosti (hrubiánství ve stínu)...  Tímto nutným krokem narůstá vědomí EGA do té míry, do jaké se jedinci daří vyhovět těmto požadavkům "instituce". Je to období, kdy je jedinec "zvířetem", zvířecí energie mu vládnou tím více, čím silněji mu vládne Ego. Uvedu příklad již zmíněné agrese. Výchovou je do velké míry zatlačena do Stínu, což je společensky oceňováno. A protože zákon zrcadla bude fungovat nezávisle na světských zákazech, nebude toto akceptováno a pochopeno a nastane válka. Ne vnitřní, ale vnější. A dobře míněný boj s agresí je agrese sama rostoucí úměrně s narůstajícím zrcadlem. Zde člověk ještě není člověkem, ale pouhým zvířetem.

Zvíře, člověk nebo Bůh?

Adam je vychován institucí ve smyslu preferencí vlastností a vytěsněním druhé poloviny. Čím více se jedinci daří se instituci podřídit, tím je EGO silnější a pyšnější na své kvality a rozhodně ze svého piedestalu nebude chtít dobrovolně ustoupit, tak to prostě je (dědičný hřích). Je to doba "první nádoby, dělohy", která na jedné straně umožňuje život, ale na druhé straně se vzdaluje od JEDNOTY, od Boha tím více, čím více se daří být poplatné instituci. V této etapě je nutné se řídit světskými zákony desatera, které drží "zákony zvířecí džungle" na uzdě. Pojem zvířecí je nutné chápat tak, že energetická nerozlišenost je příčinou válek (zvířecích třenic) vedených vně. Všechny "nízké" (institucí potlačené) zvířecí vlastnosti (v každém z nás je uvřískaná opice, lev vraždící vlastní potomky, zákeřná hyena, líný hroch, domýšlivý páv, prohnaná krysa, hloupé tele, špinavé prase.......) jsou zdrojem vnějších třenic a bojů, kde nevědomá opice nenávidí opici v sousedovi, nevědomý lev nenávidí lva v kolegovi, nevědomý hroch je zdrojem nevraživosti vůči hrochovi v manželovi/ce, nevědomá krysa zdrojem opovržení partnerova strýce, nevědomé prase vyvolává antipatie k praseti u učitele atd: 

Vždy nám přijde nějaká ta tupá, smradlavá, špinavá, chlípná, proradná kurva do života, takový je zákon. V duši musí integraci "zvířete" udělat člověk sám, a když ne, vstoupí nepochopení do těla třeba ve formě nemoci. Obojí je Boží vedení, nikoliv trest, jak nám to předhazuje církev. V této etapě "umírají Synové" ve smyslu tom, že Hospodin nemůže svému potomkovi pomáhat, dávat mu energetické dary, vést ho, jelikož by se vše zvrátilo v další a silnější vnější boje. Také proti Bohu samotnému, jak již bylo vysvětleno v kapitole "Mongolsko". Bohužel, jednotlivci i civilizace stále "dřepí" na této nejnižší úrovni bytí. Ať už se to komu líbí či ne, opravdu ještě nejsme lidmi, ale pouze zvířaty ve výše popsaném smyslu. V této etapě ještě ani nevznikl zárodek "Syna Člověka", rodí se pouze potomci animální říše, mytologickým jazykem řečeno - rodí se pouze dcery.

Za Noeho časů "se lidé počali množit a rodily se jim pouze dcery". "Nerodí se synové", (smrt prvorozených chlapců) - nejde o biologické pohlavní rozlišení, jedná se o mytologické sdělení, které přešlo do hmoty. Ještě nejsme "oplodněni shora", nepřichází vody shora jdoucí naproti přijatým vodám zdola. Je hlad, božská mana ani archa úmluvy ještě nejsou k dispozici a duchovní hlad je nutné přebíjet pouze vnějšími výdobytky vědy. Je to období nekvašených chlebů. Všeprostupující kvásek, ferment, zrozený boží Syn, prostupující Duch coby naše výživa, božská energie ještě není a nemůže být k dispozici.! Dokud nebude Syn vzkříšen, bude lidstvo ztotožněno s neprovdaným ženstvím, které se ježí "svými trny a hložím" a vyje spolu se svými zvířaty, na něž jsme zapomněli nebo jsme je zahnali svými morálními imperativy namísto jejich transmutace. A tak lidstvo koná mužské dílo, ale jen ve vnějším světě, uvnitř zůstává hluboce "ženské" (proto ty dcery).

Církev má za úkol integrovat tu druhou "zvířecí" stranu, místo toho ji vraždí, čímž vraždí Boha samotného. Z "miluj své nepřátele" udělala zničte nepřátele. Ty církevní nesmysly máme vryté pod kůží za ta staletí tak hluboko, že i ty spirituálně nejtalentovanější duše jsou tím pokřiveným drženy "dole", proč asi? No, kdyby tomu tak nebylo, byla by církev ve svých mocenských hrátkách bezmocná. Totiž každý člověk, v kterém vzejde zárodek "Syna", je automaticky chráněncem, milovaným navrátivším Synem a církev si je toho dobře vědoma. Církev je rakovinou křesťanství, nechápe, že smrtí hostitele zemře i ona samotná, že bude zalitá lávou i se vším tím, co nakradla.

Člověk: Nastoupení cesty - přijímání druhé, stínové, vytěsněné nevědomé strany. HE - vnitřní meč boje dvou pólů - instituce X prost instituce. Nastoupit do archy (transmutační nádoby) bylo těžké za dob Noeho (nepřijaté dolní vody ve vědomí se staly zdrojem potopy vnější), přijetí dolních vod nevědomí neklaplo ani za Jana Křtitele...... Nepochopení a výsměch byl za Noeho, nepochopení a likvidace za Jana, nepochopení a šikana probíhá i dnes. 

Současný stav je však definitivně neúnosný ve smyslu tom, že planeta praská ve švech. Duše se musí stále inkarnovat, nemohou postoupit výše a před Branou už je skutečně "narváno". A hlavně, Země se už "hodně zlobí". Pod povrchem to bublá, vře a je zapotřebí si uvědomit, že Etna a Vesuv jsou pouze postranními a méně důležitými otvory pro chrlení lávy. Celá oblast dřímá na mnohem větším a hlavním ložisku. To je aktivní jednou za mnoho tisíc let a vlastně už nějakou dobu "přesluhuje". Jedná se o nášlapnou minu, barometr toho, zda se proces povede nebo ne. Láva jakoby čeká na povel. Na povel lunárního býka, jehož dvě nozdry prozatím jen varovně popouští páru, nicméně v momentě, kdy mu bude odmávnut červený praporek před očima, nebude cesty zpět.

Syn Člověka: Růst Syna Člověka je možný teprve potom, co opustí číslo 6, integruje všechny své zvířecí energie, je "pokřtěn". Vzhledem k tomu, že naše civilizace stále vězí na úrovni zvířecího, neodlišeného, nepokřtěného, nerodí se Syn, ale pouze dcery. Jinými slovy nenavracíme se k božské předloze, nekonáme mužské dílo ve smyslu rozpomínání na svá vnitřní nebesa, ale rodíme pouze dcery ve smyslu množení biologického, hmotného.

Každé "přijaté zvíře do vědomí" má být "nalito do pece ohnivé", kde je vše míseno, škvařeno, přetavováno, kultivováno tak dlouho, až jsou všechny polopřímky přetaveny opět v jeden výchozí nulový bod. Tento proces trvá tak dlouho, dokud i to poslední neprošlo tímto procesem. Teprve pak je jedinec (civilizace) připraven ke zrození Syna člověka, návratu Adama ke Kristu, Člověka.... k Otci na Nebesích.

V Kristu se setkaly dvě vzájemně prostupující povahy - lidská a božská. Bůh se tu činí služebníkem člověka (nikoliv zvířete), aby se člověk stal Bohem. Kristus - Člověk z tohoto úhlu pohledu žádný křest vodou nepotřebuje, nicméně, aby mohl přijít, podmínkou je "pokřtěný lid". On je oživující esence Boha, která vzrůstá odpovědí na křest vodou. Přišel spasit lid, ale nemohl, ten pokřtěn totiž nebyl tehdy a není ani dnes..... Dolní voda, která není vytažená z nevědomí a nestane se souší nehoří. Nemůže proběhnout křest ohněm.

HE-R-MEŠ (ŠEM) Trismegistos - slabika HE už byla vysvětlena, R - Bůh Slunce Ra (planety vznikly "odštěpením" boha Slunce Re, jsou to jeho vlastní pomocníci k dosažení cíle), ŠEM - cíl cesty Adama. Trismegistos - třikrát veliký nikoliv ve smyslu údajných tří oborů, kterými disponoval. Alchymie v sobě totiž zahrnuje magii, astrologii i matematiku, jedná se ale o jeden obor, který všechny vyjmenované v sobě zahrnuje a zároveň přesahuje. Trismegistos proto, že má v rukou klíč pro zvládnutí všech tří úrovní bytí - zvířecí, lidskou a božskou. Má klíč k božské manipulaci. Po dohodě se Stvořitelem a v součinnosti s planetárními vlivy Strom Poznání prořezává, zavlažuje, vysušuje, kultivuje, rozpouští, zhušťuje atd. (kalcinace .....), aby míza Stromu vydala své plody. Hospodin je největší manipulátor a skrze posvátnou alchymii vede svého potomka k "návratu domů, na Nebesa". Je to je dar lásky od Nejvyššího. Alchymie není bílá či černá. Rozdíl je pouze v tom, k jakému účelu slouží. Pokud je boží manipulace zneužita k účelu EGA, jedná se o černou magii.

HE-R-MA-FRODIT (v biologii znamená oboupohlavnost nějakého živočicha), na energetické úrovni to znamená integraci nevědomé ženské části osobnosti. Skarabeus, který svou kuličku vlastního hnoje válí stále směrem ke Slunci, až je uťatá i ta poslední hlava (lebka) Draka. Za posledního Draka považuji církev. Z "milujte své nepřátele" udělala "zničte své nepřátele". Sama je strůjcem růstu té nejzrůdnější tisícihlavé saně. I těm duchovně nejtalentovanějším jedincům, poslům Světla sežrala možnost skutečného růstu. 

Šém: Nebesa v našem nitru jsou tvořena tajným Jménem - ŠEM, je to naše jakési skryté slunce, božský zárodek obklopený vodami ve významu dělohy (je těžké to popsat tak, aby to nesvádělo k vnější fyzické představě). V biblickém textu jsou nebesa prvním stvořeným živlem. Vody tedy mají prvořadý význam, jsou "těhotnou pannou", oplodněnou božským semenem, Šem, Jménem, které má ohnivý charakter. Je-li ŠEM ohnivé povahy, znamená to, že horní vody jsou nazývány vodami pouze symbolicky, ve skutečnosti jsou také ohnivé, nebo ještě jinak - jsou tím, co je původem nad vodou a ohněm, a tak nemůže být nijak jmenováno.  

Takový je podle bible  princip všeho stvořeného. V tomto řádu je "země" - sucho tím, čím se stávají vody po své "koagulaci", když jsou třetího dne Stvoření povolány Bohem mocí Slova, aby vysušením vytvořily novou oblast (vědomí). Nebesa a země mají potom - v našem nitru - význam toho, co je dosud nehotové a toho, co je již hotové, význam nevědomého a vědomého, potenciál dosud neznámého a zároveň toho, co je předmětem našeho poznání. Druhého dne Stvoření tedy horní vody představují oblast neznámého, božsky Nepoznatelného, Nepojmenovatelného a Nestvořeného, o němž nemůže nikdo s jistotou nic říct. Dolní vody jsou tím, co je stvořené, ale v našem nitru dosud nepoznané, avšak bude-li to pojmenováno, stane se znovu součástí horních vod.

Dolní vody jsou tedy spojeny s horními vodami pomocí Šem, Svatého jména, které je zprvu zárodkem. Jeho úkolem je růst podle toho, jak se dovršují vody, tvořící naše vnitřní nebesa. Když je vše dovršeno, není tu už žádných dolních vod ale pouze Šem. Šem je Kristus, znovuzrozený Bůh.

Když Samaritánka nabírala vodu, o kterou ji požádal Ježíš, řekl jí: "Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." 

Temnoty jsou ve světle tím, čím je voda ve vztahu k poznání. Symbolizují rovněž ženský pól Stromu Poznání.

"Temnoty jsou nad propastí" praví se v knize Genesis. Propast je to, co jasně odděluje Nestvořené od Stvořeného, horní vody od dolních. Temnoty jsou mezi dvěma vodami, aby je nejen oddělovaly, ale také spojovaly. Šem každé lidské bytosti je totiž Zárodkem Svatého Jména, kterým je Kristus. Jako nejvyšší "velekněz" mezi horními i dolními vodami má pouze ON moc uvádět Stvořené do spojení s Nestvořeným. Je pánem propasti.

Temnoty zahalující propast jsou našimi vnitřními nebesy a tají se v nich nevyčerpatelné světelné bohatství. Obsahují tedy to, co v nich musíme nevyhnutelně poznat, abychom zvládli naše "démony". Jakožto prostor spojení představují svatební komnatu, ve které k dovršenému přichází Bůh. Nesdělitelné tajemství halí Strom Života! Temnoty jako místo smrti a vzkříšení nás připravují na setkání s propastí, s dimenzí Ničeho.

.......Země Kenaánské (Kenaán - potomek Chama) - proroctví nám říká, že toto území (energetické uloupené území) nedojde klidu, dokud Cham (Kenaánci) nevrátí, co ukradl/li. země Kenaánsá (fyzická i energetická) je na území Sýrie, Libanonu, Palestiny a Izraele.......... a nejnižším bodem (nejnižší hlubina nevědomí) leží právě v Jerichu. Je zde stálá válka vnější, protože není dokončena válka vnitřní. Dle zákona, že "to nahoře" je vždy první a teprve pak následováno tím "dole". Takže - dokončená válka vnitřní je nutným předpokladem dokončené války vnější. Zatím jde o válku zákopovou, která nemá vítěze, jen obě strany postupně hynou hladem, žízní, nemocemi a vyčerpáním.

Elijáš: Prorok je člověk poslaný Bohem, aby vyřídil lidu jeho soud a přivedl ho blíž k Bohu. Takový vzkaz býval často velmi nepříjemný. Proto se mnozí lidé snažili Boží proroky umlčet. To byl i případ krále Achaba a jeho ženy Jezábel, kteří uctívali nepravého boha Báála. Když měl Elijáš Achabovi ohlásit dobu velkého sucha, ocitl se v nebezpečí života a musel před králem skrývat. Boží slovo se však vyplnilo. Nastalo hrozné sucho a všechno živé hynulo (nepřijatá "voda zdola" = chybějící "voda fyzická"...).

V té době poslal Bůh Elijáše, aby Achabovi vyřídil: „Tím, že opouštíš Boha a uctíváš falešné bůžky, přivádíš zemi do zkázy. Nařiď, ať se na hoře Karmel shromáždí všichni Baalovi proroci. Tam se ukáže, kdo je Bůh.“

Stalo se. Na horu Karmel (přístavní město Haifa v Izraeli, viz foto) přišlo i mnoho Izraelců. Elijáš jim řekl: „Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!“

Potom Elijáš přikázal, aby přivedli dva obětní býky. Řekl Baalovým prorokům: „Vyberte si jednoho býka k oběti a položte ho na oltář, ale oheň nezakládejte; vzývejte své bohy, aby oni zapálili oběť. Já pak udělám totéž a budu vzývat jméno Hospodinovo. Baalovi proroci položili býka na oltář a od rána až do poledne poskakovali kolem oltáře a vzývali Baalovo jméno. Ale nic se nestalo. Potom vyzval Elijáš všechen lid, aby přistoupil k němu. Opravil pobořený oltář Hospodinův, vyhloubil kolem něj příkop, narovnal dříví, položil na něj býka a řekl: „Naplňte čtyři džbány vodou a vylijte ji na zápalnou oběť i na dříví.“ Třikrát nechal oltář polít vodou, až voda stekla dolů a naplnila i příkop.

Teprve když voda tekla kolem oltáře, přišel čas, aby byla odevzdána oběť Bohu. Elijáš vztáhl ruce k nebi a prosil: „Bože otců našich, ať dnes všichni poznají, že ty jsi Bůh. Já, tvůj služebník, jsem učinil všechny tyto věci podle tvého SLOVA. Odpověz mi, Bože! Odpověz mi, ať tento lid pozná, že ty, Hospodine, jsi Bůh.

Tu spadl z nebe oheň od Hospodina. Izraelci se s bázní sklonili a volali: „Jen Hospodin je Bůh!“ 

Elijáš sedmkrát vyzval svého pomocníka, aby se podíval, jak to vypadá na obloze nad mořem. Šestkrát slyšel Elijáš totéž: „Nic tam není.“ Po sedmé však mládenec řekl: „Vidím mráček velký jako dětská dlaň, brzy se spustí déšť." Je to stále stejné, bez vody oheň opravdu nepříjde.

Chleba: symbolika chleba je v Bibli zmiňována několikrát, je součástí i nejznámější modlitby. Ve východní církvi se při liturgii užívá chleba kvašeného, v západní nekvašeného, důvody jsou dva:

 1) se tímto navazuje na židovskou tradici svátků Pesach coby připomenutí vyjití Hebrejů z otroctví Egypta a nekvašený chléb je v tomto případě správně. Oficiální zdůvodnění je takové, že tehdy Hebrejové neměli dostatek času čekat na kvásek, jiná interpretace srovnává chléb s nadmutou pýchou, která stejně jako kynoucí těsto se cpe tam, kde pro něj není místo, proto chléb nekvašený. Obojí je blbost, opět pouze nevědomé projekce interpretátorů mytologického sdělení.

 2) připomenutí poslední Večeře Páně, což je opět nesmysl, v tomto případě je nutné zdůrazňovat chléb kvašený (fermentovaný). 

Hora pokušení v Jerichu: Hned po svém údajném křtu v Jordánu byl Ježíš vyveden na poušť a tam o samotě čtyřicet dní pokoušen od ďábla. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“ Satan Kristovi nabízí, aby přeměnil duši v chléb. Kristus má v situaci na výběr, buď bude pokračovat v cestě k Otci na Nebesích aby se mu dostalo božské výživy, many, "božského chleba"...... anebo přijme nabízenou ďábelskou potravu. Lichá je představa, že nám božskou manu zprostředkuje někdo, kdo zapadá do "programu instituce". Někdo nenápadně šimrající sebeobranná EGA a slibující možné i nemožné. Slibující vnější chléb (moc, slávu, výšiny bez utrpení, bez potopení se) výměnou za ka-men (duši). Ďábel se vždy zjevuje v těch nejkrásnějších šatech a Kristus odolal, duši nezaprodal, otevřel dveře z šestky do sedmičky. Od tohoto okamžiku se stává kváskem, fermenten, zažehajícím ohněm energie lásky pro všechny ty, kteří "mají své dolní vody vysušeny". A od tohoto okamžiku dějin jakýkoliv náboženský obřad zprostředkovávající tělo Krista se nutně musí slavit pojídáním chleba kvašeného. Vlastně je to ještě jinak: pokud církev zablokovala křest vodou, automaticky nemůže fungovat křest ohněm - pojídáním Kristova těla - a pak je v pořádku pojídání čehokoliv jiného ať už nekvašených hostií nebo oplatků Mila, je to jedno. Osobně bych brala to druhé. Jen ať to ale nenazývají Kristovým tělem !!!!!!!!!!!!!

Maso: Židovská mystika nahlíží na "božské tělo" jako na "formu". Božský meč HE utváří člověka, jehož hlavním posláním je konat tak, aby se tímto mečem nechal "udělat" (božský hrnčíř, božský kovář, božský alchymista...) k obrazu božímu.

Za onoho šestého dne Geneze si člověk není vědom svého vnitřního bohatství, neboť zcela splýval se zvířaty šestého, případně pátého dne. Ovšem člověk je stvořen k tomu, aby vstoupil do plodného dechu dne sedmého, kdy dostává božský obraz v jeho nitru dech Ducha Božího a Člověk se stává živou duší (symbolika nilského kříže). Jako když Jan Křtitel hovoří o Ježíši: "Je třeba, aby vzrůstal a já se umenšil." Člověk potom začíná pronikat ke všem energiím v zahradě rozkoší (Eden), která se tímto stává zahradou poznání, neboť tyto energie se stávají informacemi. Teprve tehdy v nás roste Syn Člověka, proniká postupně vnitřními zeměmi, novými poli vědomí až k dosažení "Země zaslíbené". Podle toho pojetí je člověk už vzpřímený ve fyzickém těle, ale nyní se musí vzpřímit i uvnitř, ve svých jemnohmotných tělech, aby se mohl stát SLOVEM. Tělo Adama, které je výrazem a oslavou božského obrazu zapečetěného v jeho nejzazší hlubině, JMÉNU, se tak stává "živým masem". Cožpak Bůh nezapečetil maso v hlubině druhé Adamovy části? Hebrejský text má trochu jiný výklad bez slova žebro: ..."Hospodin Bůh vzal jednu stranu Adama a zapečetil maso v jeho hlubině, z té strany, kterou vzal z Adama, stvořil Bůh ženu a přivedl ji k Adamovi".

"Vezměte, jezte, to jest tělo mé......., vezměte a pijte, to jest krev má. Kdož jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný."

Potrava je základ. Člověk "jí", protože je bytostí proměny. Pokud se lidská duše neživí z Boha, nemůže přeměnit zvířecí duši v duši spirituální. A zvířecí duše tak ovládne tělo, které pak vyčerpá. Zákony jsou neúprosné a řetěz důsledků každého činu neodpovídajícího vesmírným zákonům nelze přerušit jinak než obrácením člověka a uvedením člověka na tyto koleje.

Betlém:  Bet - Lechem, dnes na území Palestiny: arabsky to znamená "dům masa", hebrejsky "dům chleba". Bet znamená dům ve smyslu "dcera hospodina", doslova prostor ke zrození "chleba a masa".... (foto: město Betlechem, jesličky)

Aby Adam Syna - SLOVO v sobě uskutečnil, musí proniknout všemi zvířecími energiemi, které se pak stávají jeho chotí. Když spící Adam spatřil svou choť, zvolal: "Teď tato jest kost z kostí mých a tělo z těla mého"..... Co jiného by mohlo být tímto oslavovaným masem spolu s kostí, než princip jeho bytí?

Bílé krvinky: pokud mají červené krvinky úlohu nositele Ducha, je třeba si položit otázku, jaká je role bílých krvinek. Myslím, že mezi těmito složkami krve je možno rozpoznat vztah mezi situacemi šestého a sedmého dne Stvoření. BK hrají po celou dobu hlavní roli při strukturaci prvního "já" u dítěte, ale destrukční roli u člověka, který se nadměrně opevňuje ve svém narcistním "já" a zablokuje se před možností duchovního růstu. U dítěte hrají roli při rozpoznávání já - nejá, BK ve své krevní funkci rozpoznávají "cizince" (antigen), berou ho jako protivníka - moudrého hada, nikoliv jako nepřítele. Tento protivník ve skutečnosti nemá jiný cíl než vyvolat v nitru BK homologickou látku, bez níž by nemohl proběhnout proces rozpoznání. Poznání "jiného" je přirozeností BK, probíhá formou fagocytózy, asimilací onoho "jiného", absorbuje "cizince". Neboť to, co není přeneseno dovnitř, nemůže být poznáno ve vnějším prostředí. BK nás učí, že každá válka by měla být duchovní.

Červené  krvinky: u lidského embrya nacházíme až do čtvrtého týdne pouze ČK s jádrem, ty však postupně mizí a při narození už krev unáší pouze krvinky bez jádra. Co se děje s oním jádrem? Je to obdoba Genesis, kdy se Bůh 7. dne stahuje, "odpočívá", aby mohl Adam dozrát a vrátit se zpět na Nebesa. ČK jsou přítomny v době, kdy jsou dítěti svěřovány všechny energie potřebné k vývoji, když už je má k dispozici, je Otcem opuštěno, z lásky se Bůh stahuje, aby jeho dílo, jeho milovaný potomek byl sám sebou, mohl naplnit svůj vlastní individuální fraktál! Červený člověk, "udělaný ze železa" (planeta Mars je načervenalá, protože je pokryta oxidem železitým - HE-MA-TITEM, co znamená řecky KREV, Mars je také bůh války, války krve, války vnitřní).

Když Jákob dává Ezauovi - "červenému člověku" - "to červené", neboť ví, že to má bratr rád, aby za toto jídlo směnil právo prvorozeného, dává mu železo. Zříká se vnítřní války se zvířetem, tuto svatokrádež napravuje až později, nakonec se s bratrem (válkou uvnitř) smíří u říčky Jabok kousíček od Jericha.

Jakob a Ezau: Geneze nám říká, že dvojčata J a E spolu zápolila již v břiše matky. Povaha směřující k božskému naplnění je symbolizovaná Jákobem (pata), povaha "oděvu z kůže" Ezauem. Jako první přichází na svět Ezau, je červený a chlupatý, symbolicky Ábel.

Jákob musel získat převahu nad svým bratrem, neboli získat právo prvorozeného. Připravil tehdy polévku, "to červené" (v hebrejštině adom) a přenechal ji svému bratru Ezauovi výměnou za své prvorozenectví. Ten ji pozřel (přijal) a stal Edomem, což znamená "Adam ustrnulý v šesti". Ezau zůstal u svých rodičů, neopustil svou prvotní rodičovskou "nádobu". Jákob odchází, musí dovést rod Izraele k 7, aby tak dosáhl jednoty. Ezau směnil za to červené" svoji prvorozenost. Od té chvíle měl Jákob právo na Izákovo dědictví. Nový člověk nahradil starého člověka. Jákob se oblékl do "nepravé kůže", aby tehdy již slepý (moudrý) Izák uvěřil, že je jeho prvorozeným synem a dal mu svoje požehnání. Tím, že považuje Jákoba za svého prvorozeného syna, dává v něm své požehnání také jeho potomkům, svěřuje mu plnou moc nad jeho bratry, "červenými lidmi". Jákob je nyní připraven zavést toto potomstvo do zaslíbené země a přivést světu Mesiáše.

Po letech se musí Jákob shledat, nikoliv bez obav, se svým bratrem "v oděvu z kůže",svým druhým já - blížencem - Ezauem. Před samotným setkáním s tímto obávaným bratrem, který, jak se Jákob dozvěděl, mu jde vstříc se 400 muži, musí se zbavit všech svých strachů, pochopit svůj pravý význam ve vztahu ke svému "zvířecímu" bratrovi.

Jedné noci se tedy Jákob  přebrodil přes potok Jabok (pata).  Byla tma, noc duše a Jákob zůstal sám. A až do příchodu jitra s ním někdo "zápasil": Onen muž ho sevřel, jako by ho chtěl "rozdrtit na prach". Člověk může dosáhnout svého napřímení jen tak, že se spojí se svým energetickým potenciálem, zapečetěným v jeho ženství. Jákob nastoupil cestu svého opravdového napřímení.  

Jákob zápolil s Izraelem, aby se stal Izraelem. "Nebudou už tě jmenovat Jákob, nýbrž Izrael, neboť jsi zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls". Přeměna Jákoba na Izrael se odehrává ve významu slovesa "bojovat", "rozdrtit v prach". Jákob-Izrael se nyní už může setkat se svým bratrem Ezauem. Až do té doby měl z bratra strach, obával se jeho animální síly, jeho nenávisti, vnitřní války. Naplněn božskou silou, nejen že už z něho nemá strach, ale znamená to obrat v celé situaci: jejich setkání neprobíhá na úrovni síly. "Ezau se k němu rozběhl a objal ho". Považujeme-li nějakého člověka nebo nějakou událost za nepřátelské, je to výrazem bloudění našeho nevědomí. Potom se stavíme na odpor a ztrácíme své síly až k smrtelnému vyčerpání. Vinou neznalosti zákona se dva meče HE k sobě chovají jako nepřátelé a vzájemně se ničí.

Číselník:

Překročení "nejnižší matrice" a zdolání 10 stupňů - 10 ran egyptských (odpovídajících deseti obratlům 5 křížových a 5 bederních)

Význam čísla 10 už byl vysvětlen v předešlých kapitolách (10 lunárních měsíců nitroděložního těhotenství, nula-nic promítnutá do hmoty - 1, po projití všemi etapami se vrací zpět zase do nuly).

Číslo 4  je vždy symbolem stabilizace a také uzavřeného místa, tajemství, úkrytu, kde ten, kdo v něm přebývá, prožívá určitou zkoušku. Hebrejské slovo odpovídající číslu 4 je delet - brána, zkouška, matrice. Součást každé zkoušky je její konec, který je jejím překročením. Tato matrice (nádoba, archa, lůno, děloha...) se však může stát hrobkou těch, kdo neznají pravé zákony. 

Číslo 12 z pohledu alchymie jest vlastně duální číslo 6. Pomocí dvou ostří meče HE se zdolává "zvířecí šestka" knihy Genesis.

Číslo 7 nastupuje až tehdy, když..........

Po projití branou (zrození z plodové vody nerozlišenosti) čeká výstup po 12 příčlích, 12 zádových obratlů - tradiční znamení 12. Při svém výstupu podél oněch 12 obratlů člověk obdělává, zavlažuje, a kultivuje své vnitřní země, tak aby každá z nich vydala plnost svých plodů. Když jsou všechny plody očesány a sklizeň skončila, zabuší člověk na horní bránu a nyní ho čeká 7 obratlů krčních. Na této úrovni se mezi vědomím a nadvědomím odehrává jakési "převrácení Světel". Jde tu o tajemný zvrat, v jehož průběhu člověk, který byl až do onoho okamžiku zrcadlem Boha, tímto zrcadlem prochází. Člověk je "obtáčen" a vnitřek se stává vnějškem. Toto převrácení je také patrné na úrovni těla, kde pravá mozková hemisféra řídí levou stranu těla, levá zase tu pravou (význam překřížení berly osvícených panovníků v Egyptě - drží symboly překřížení).

Posláním těla je sjednocení s předlohou, to znamená, že je naprogramováno k přesnému cíli. učinit z nás pravého člověka, později Boha. Aby k tomu došlo, musíme se zrodit v nových dimenzích v našem nitru: nejprve ve vodní děloze na úrovni urogenitálního plexu, potom v ohnivé děloze  na úrovni hrudi, a nakonec v děloze lebky. Mícha, která se zde rozvětvuje a obklopuje ji "dura mater" a "pia mater" nám těmito názvy ukazuje na svoji vrcholnou "děložní" funkci, jako jakési tajné spojení ohně a vody je předobrazem "horních vod", nepoznatelného božského světa, do něhož však může člověk vstoupit..... Písmo svaté můžeme aplikovat nejen na tělo každého člověka, ale také na tělo celé společnosti, tedy celého Adama. Mystika nahlíží "božské tělo" jako "formu". Božský meč utváří člověka, jehož posláním je "dělat tak", aby se tímto mečem nechal "udělat k podobě" s obrazem Božím, k němuž byl stvořen, k růstu "Syna Člověka". Za šestého dne Člověk stvořený k obrazu Božímu nevěděl, že je držitelem takové moci, nebyl si vědom svého vnitřního bohatství, neboť zcela splýval se zvířecími energiemi....... 

Řeka Jordán, hebrejsky Jarden, což znamená sestupující. Je to 251 km dlouhá řeka, která od svých pramenů k ústí do Mrtvého moře klesne o 951 metrů, tvoří část hranice mezi Izraelem, Palestinou a Jordánskem. Jordán má velký význam v judaismu i v křesťanství. Po dlouhé cestě z egyptského otroctví zde vstoupili Izraelité do Země zaslíbené, působil zde starozákonní prorok Elijáš a jeho následovník Elíša, byl zde údajně pokřtěn Ježíš Nazaretský.

Kasr al-Jahúd: Osamělé místo poblíž Jericha na řece Jordán. Je to místo údajného křtu Ježíše. Jan si zřejmě vybral toto místo, protože to byla důležitá křižovatka obchodních cest, ale dnes se nic takového o tomto místě říct nedá. Pro poutníky bylo znovu otevřeno v roce 2011, ale musí se projít kolem izraelského kontrolního stanoviště plného ozbrojenců a projet opuštěnou krajinou obklopenou ostnatým drátem a minovými poli. V době mého pobytu se zde střídalo na tisíce poutníků z Etiopie, kteří se přijeli "pokřtít". Byla to dost bizarní podívaná, jako když přijede cirkus. Afričané s karnevalovou pompou se střídali v máchání v ledovém Jordánu (byl leden). Potápěli tam velmi malé děti i s hlavou, přitom ony vůbec nechápaly, co se děje, co jim to milovaní rodičové přichystali za zradu, dle mého to vnímaly spíš jako pokus o vraždu.  Většinou srdceryvně plakaly a byla jim zima. Jako když se topí koťata. Šlo to jak na běžícím páse. Jedna parta odešla, druhá nastoupila a tak to šlo stále dokola, autobusů byly stovky. Mě osobně to místo připadalo jaksi zoufale smutné, africký randál to energeticky ztrápené místo neměl šanci přehlušit. Ve vzduchu visela tíseň, intriky, pomluvy, nepochopení, zoufalství. 
 
Podle zákona - co není v duši uděláno, vykoná se v těle - si můžeme přeložit poselství některých úmrtí. U Jordánu Hlas "volajícího z pouště" nepřijal např. Bartoloměj. Výzvu "obrať se zpět ke své roztříštěnosti" a vyměň šat zvířecí za šat světla nepřijal, stalo se pak v těle fyzickém. Byl zaživa stáhnutý z kůže a ukřižován hlavou dolů. "Hořké plody" jeho energetického nepřevrácení se sklízejí v energetické zemi Arménii a Náhorním Karabachu dodnes. Sv. Petr, ono energetické území církve u Jordánu obrácení neudělal také, i on zemřel vzhůru nohama.
 Dovoluji si napsat jakoby příměr jordánského příběhu:
 
MUŽ: Zlověstně klepe motor (nemám ani korunu navíc, není z čeho zaplatit opravu, co si počneme? auto potřebuje celá rodina, bez něj jsme úplně vyřízení.)
ŽENA: Je zamračený, co mu je? Nic neříká, jen pořád něco brble, že klepe motor. Ale já žádné klepání neslyším.....  nohy plnou vahou přitištěné na sedadle vypadají docela objemně. Asi se mu zdám tlustá, proto je naštvaný. No jo, nějaké to kilečko jsem přibrala, ale budu se snažit být na něj milá, abych to nějak vykompenzovala. Na benzince mu koupím kafe a cestou ho budu šimrat za uchem, to většinou zažene všechny chmury.
M: Klepe motor.
Ž: Dala jsem mu kafe, jsem na něj milá a nic. Mračí se ještě víc. Pitomec namistrovaný, dobře ví, že mám stehna po mamince. Takovou si mě bral, tehdy mu to nevadilo.
M: Klepe motor.
Ž: Dvě děti jsem mu porodila, poctivě odkojila, a on si toho vůbec neváží. Nedávno se ohlídl za jakousi dvacítkou, kretén jeden namyšlený, asi si budu muset najít nějakého milence, bez lásky se žít nedá. Chlapi jsou fakt děsní sobci. Stejně to s ním budu muset nějak vydržet, žena se musí obětovat hlavně kvůli dětem.
M: Motor klepe ještě víc.
Ž: Je to čím dál horší. Pořád mele něco o tom blbým motoru. Už je tím úplně posedlý, nic jiného nevidí a neslyší. Je zarostlý, chodí jak šupák a začíná smrdět.
Ž: Musím to jít probrat s kamarádkou Jiřinou, je už třikrát rozvedená, určitě mi dobře poradí.
J: Jó holka, chlapi mají v palici jenom to jedno. Ty, a nemá náhodou ten tvůj takovou sportovní černou bundu a modré rifle? Víš, asi jsem ho viděla s takovou mladou hubenou v minisukni. Nechtěla jsem ti to říkat, mohla to být náhoda. A že teď vypadá jak neandrtálec? Nenech se tím ošálit, on jen maskuje špatné svědomí. Dělá to schválně, aby sis myslela, že nikoho nemá.
Ž: Ty někoho máš! Přiznej se, byl jsi viděn, ty chlípnej padouchu.
M: Nikoho nemám. Říkám ti stále dokola, že klepe motor. Jsi snad hluchá? Pojď si to sakra poslechnout!!!!
Ž: Au, co to ty magore děláš? Nic neslyším, lžeš.
J: Co ti ten kretén namyšlený udělal, že tak brečíš?
Ž: Chytil mou hlavu, silou mi přitiskl ucho na kapotu a řval na mě.
J: A co na tebe řval?
M: Slyšíš už konečně, jak klepe ten motor?
J: No, a ještě ke všemu je agresivní. To jsou ti nejhorší, to mi můžeš věřit. Holka zlatá, nezbývá ti nic jiného, než se rozvést a pěkně se mu pomstít. A nezapomeň, že máš morální právo ho zničit jak jen to půjde, neboj, já ti pomůžu. Tohle by mu nemělo jen tak projít. Je ještě horší, než tušíš. Najdeš si jiného, skoro každý chlap je tisíckrát lepší, než ten tvůj asociál.......
 
Co nebylo za Noeho vyplaveno vodou vnitřní, muselo být podle zákona vyplaveno vodami vnějšími. Přeživší uzavřeli s Bohem smlouvu duhy, (Stvořitel dal slib, že pokolení příští už vodou nikdy nevyplaví) a byli kváskem pokolení příštích vyjma Chamovy energie (jeho vnuk se jmenoval Kenaán, proto země Kenaánské). Noe "vzal na svá bedra" - "archu" - všechna zvířata, nicméně jsme v současnosti ve stejné vývojové nepokřtěné fázi jako před Noem, stále se čeká na dokončení křtu Chama (pýcha a chamtivost zosobněná církví). Doba Jana Křtitele měla mimo jiné za úkol Chama dočistit, aby se mohly dít věci příští. Výsledek znáte. Dokud nebude Noe dokončen do poslední kapky, nemůže přijít ohnivá světelná energie Kristova. Tak to prostě je.
Kristus nás má křtít ohněm, jenomže tam kde nevyschla spodní voda, nemůže se Božský oheň zažehnout. A už chápete, co ze ZÁKONA bude následovat?...... Chybějící oheň vnitřní bude kompenzován ohněm vnějším..... Ale buďte bez obav, žádné strachy, ohnivé lávy je dostatek, na všechny se dostane. 
Kristus přišel přesto a tomu navzdory, že lidská nezměrná pýcha neumožnila vzklíčení zárodku, fermentovaného chleba, stále pojídáme jen chléb vnější, nekvašený - chléb vyhnanství z domu našeho Otce. Svého jediného nám Otec seslal tomuto všemu navzdory. Musí nás opravdu velmi milovat.
Osobně za sebe prosím, už ho nechtějme zklamat, utrpení bylo víc než dost.... Věřte, bez přijetí dolních vod do poslední kapičky to fakt nepude.
 
Je nutné se vrátit všude tam, kde je mytologie odchýlena od prožitého energetického procesu. Jsou to totiž nesouladné proudy. Mýtus (božské noty) sděluje něco..... a skutečnost prožitá je víceméně odchýlená. Je nutné "vytočit" všechny uzly, aby energeticky souladily s mytologií.
 
Jericho - stane se našim hrobem nebo otevřenou branou k vyšším úrovním bytí? To nevím. Energetické šoky jsem zde zažívala podobné jako u Araratu, tak uvidíme, co nám časy příští přinesou.
 
Již tradičně to nestíhám dodělat a dopilovat (sloh je pro mne velmi nepříjemná záležitost) a ještě není napsáno vše, zítra odjíždím. Chlubím se, budu putovat po "bermudském trojúhelníku" ULANBÁTAR - PEKING - LHASA. Tak snad to vše dobře dopadne. 
 

 

 

 

Je nutné se vrátit všude tam, kde je mytologie odchýlena od prožitého energetického procesu. Jsou to totiž nesouladné proudy. Mýtus (božské noty) sděluje něco..... a skutečnost prožitá je víceméně odchýlená. Je nutné "vytočit" všechny uzly, aby energeticky souladily s mytologií.