Istanbul (Byzantium, Konstantinopol)

Zakladatel osady Byzantium byl Řek Byzas. Pověst nám říká, že byl Poseidonovým synem, jeho dědečkem z matčiny strany byl pak samotný Zeus. Kolem roku 660 př.n.l. mu ve věštírně v Delfách poradili, aby založil osadu naproti městečku "slepých lidí" (v mytologii, pokud je někdo slepý, znamená to, že je schopen vnitřního vidění, je tedy moudrý - např. Izák nebo Oidipus), kteří se usadili na východním břehu Bosporu

Název Bospor (v překladu Kravský brod) pochází z řecké mytologie: Zeus se zamiloval do kněžky Ió, což se nelíbilo jeho manželce Héře, proto Zeus proměnil Ió v krávu a snažil se jí dostat z očí a z dosahu žárlivé Héry. Ta ale poslala na Ió ovády (viz. deset ran egyptských), kteří ji pronásledovali a bodali, až se nebohá kravička vrhla do vod průlivu mezi Evropou a Asií.

Bosporem proplul Jáson se svými Argonauty při hledání Zlatého rouna, mytologickou cestu tudy prošli také Odysseus nebo třeba Perseus.

Mykénští Řekové, kteří dobyli Tróju (nedaleko Istanbulu) se začali usazovat na pobřeží dnešního Turecka. Tyto městské státy však připadly Per-šanům. Vměšování Athén vyprovokovalo perského krále Dareia k tažení proti Řecku, při němž Peršané utrpěli několik porážek: ve slavné bitvě u Marathonu a pak u Salamíny. Nicméně roku 387 př.n.l. města u Egejského pobřeží upadla znovu do perského područí.

Filip II. Makedonský se pokusil přepadnout Byzantium za temné noci. Bohyně měsíce Hekaté však celou scénu osvítila a překazila tak Filipovy plány. Díky tomu se stal půlměsíc významným symbolem, který později převzali Osmané a následně celý islámský svět. Filipovy sny naplnil až jeho syn Alexandr Veliký, který si podmanil obrovské území včetně hlavního města Persie - Per-sepolis (dnešní Írán).

Roku 330 n.l. bylo město vyhlášeno Římskou metropolí císařem Konstantinem Velikým (první římský císař, který přijal křest) a přejmenováno na Konstantinopol. Císař nechal přistavit nové hradby podle plánů, které mu prý ve snu vnukl sám Kristus. Konstantinopol byl několikrát zničen křižáky, následovalo velmi dlouhé období vlády Osmanů, kteří město přejmenovali na Istanbul. 

Roku 1920 byl Mustafa Kemal Ataturk (přeloženo jako otec Turků) zvolen prezidentem. Zasloužil se o rozvoj a současný vzhled Istanbulu.

Istanbul leží na neuvěřitelně silném a důležitém místě jak z hlediska geografické polohy, tak také z hlediska energeticko - mytologického potenciálu. Vůbec se nedivím tomu, že byl vyhlášen Evropským městem kultury. Jakoby mytologické putování antických hrdinů neslo paralelu se současností. Kladu si otázku - dokáže západ přijmout v sobě samém svého temného bratra Ábela? Přijme svou vlastní temnotu, kterou symbolizují "tmaví migranti"? A bude se opakovat deset ran egyptských ve smyslu tom, že kdo nepřijme žáby a ovády své vlastní duše, toho tito sežerou zvnějšku? Jakoby se čeká, co bude dál a je to právě mystika Istanbulu, která rozhodne o tom, jaký bude další vývoj. K mystickému prožitku na všech úrovních je Istanbul opravdu jedinečným místem ležícím na křižovatce mezi Evropou a Asií, Křesťanstvím a Islámem....

Hagia Sofia neboli chrám Boží Moudrosti. Chrám nechal postavit císař Konstantin a do dnešní podoby ho doupravil císař Justinián. Poslední křesťanská bohoslužba se konala roku 1453, pak chrám padl do rukou Turků a byl přeměněn na mešitu. Je zajímavé, že se po staletí dochovala výzdoba islámská i křesťanská - Panna Maria s Ježíškem, archanděl Gabriel, mozaika trojice Panny Marie, Ježíše Krista a Jana Křtitele jsou na jednom místě s výzdobou islámskou. Je uklidňující, že jsou symboly islámu i křesťanství v míru pod jednou střechou v tak nádherném prostoru. Krása.

Mytologie Istanbulu:

Řecký člověk chápal všechny své činy a zážitky  jako božské působení na rozdíl od dnešního člověka, který své činy přisuzuje své vlastní vůli. Antičtí Řekové si byli dobře vědomi toho, že se v každém člověku skrývají i démonické síly (temnoty), ono energetické území, ze kterého má naše kultura až patologický strach. Proto všude, od teologie až po psychiatrii se prosazuje názor, že je nutné tyto aspekty vytěsnit, potlačit nebo pokud možno zcela vymýtit. Tomu však nemůžeme nikdy uniknout, protože Hádovo energetické území představuje - ať se nám to líbí nebo ne - druhou polovinu našeho bytí. Strach z onoho nežádoucího je zcela pochopizelný u kultury, která křečovitě věří ve vlastní já. Vše, co toto já zpochybňuje, je chápáno jako velký nepřítel a musí být vymýceno. Naproti tomu Řekové ve svých dílech vytvořili návod (náboženství), jak s těmito temnými stránkami navázat kontakt. Řecká mytologie ukazuje jak cestu hrdiny, který přijetím temnoty dojde k božskému rozměru bytí, také však ukazuje zákonité následky v případě, že se "hrdina" některým nutným výzvám vyhne, nebo k božskému rozměru dojde svatokrádeží.

Například Homér je známý jako autor dvou eposů - Iliady a Odysseje a podle mého názoru je to největší alchymista antiky. V jeho díle je zakamuflován celý postup včetně číselných kódů.

Ilias - válečný hrdinský epos líčí události 51 dní posledního desátého roku trójské války.

Odyssea - vypráví o posledních 41 dnech desetiletého bloudění Odyssea (v překladu to znamená syn bolesti - "v bolestech budeš své syny rodit") při návratu na rodný ostrov po úspěšném dobytí Tróje. Při své plavbě zažil mnoho útrap včetně proplutí mezi Skyllou a Charybdou (Bosporská úžina).

Skylla (významově podobná Medůze):  Štěká, kňučí a vyje, je strašnější než saň. Má šest párů noh, šest dlouhých krků, na konci každého má velkou hlavu, otevřenou tlamu se třemi řadami velikých zubů. Když pluje kolem loď (noční putování duše - Egypt), těmi tlamami uchvátí i šest plavců najednou. Až k bokům se podobá krásné dívce a svou půvabnou tváří láká koráby ke skále. Dolní část je podobná obludné rybě. Je obrostlá modrými štěkajícími psy. Ženská postava v mytologii vždy souvisí s naším nevědomím. Nahoře se podobá krásné dívce - to je vědomá představa o nás samotných, dolní - nevědomá část je obludná - vlastní temnoty, se kterými nechceme mít nic společného (takový já nejsem, to bych nikdy neudělal....). Kdo vnitřní prací svou vlasní obludu nepřijme, tomu loď Skylla potopí.

Malá poznámka: některá energetická území naší duše to mohou mít opačně - vědomá sebepředstava je sebeshazující, sami sebe vidíme černě a v nevědomí mohou ležet duševní klenoty bez šance na život (zde pramenící třeba závist, pokud nám někdo zrcadlí, co bychom mohli...) - ale i v tomto případě je přijetí "dolní části Skylly" hrdinským činem.

Charybda - symbol nenasytnosti, lakoty a velikášství. Přísloví její jméno uvádějí jako symbol zkázy až záhuby... Žije nedaleko od Skylly. Je to podmořská obluda, která třikrát za den pohlcuje obrovské množství vody, vypije skoro půl moře, až je vidět mořské dno, a třikrát denně tu vodu zase chrlí ven. Je-li nablízku nějaký koráb, celý zmizí v jejím bezedném chřtánu. 

V řeckých mýtech se ze spárů Skylly a Charybdy dostaly pouze dvě lodě: loď Argonautů (přišli ale o kormidlo), druhým zachráněným byl Odysseus, kterému Skylla vzala při prvním průjezdu šest mužů (úspěšně postoupil z šestky do sedmičky).

Cesta za Zlatým rounem - Jáson

Děti krále Athamanta, Frixos a Hellé, uprchly z paláce na hřbetě berana, který měl zlatou srst. Tento beran se mohl pohybovat stejně tak dobře na zemi jako ve vzduchu a navíc uměl mluvit. Během cesty dostala Hellé strach z výšky a zřítila se do moře. Frixos dorazil sám na Kolchidu. Berana obětoval Diovi a jeho rouno daroval tamějšímu králi. Ten oslňující kůži zavěsil na strom a nechal ji hlídat drakem. Symbolika Zlatého rouna je jasná: Zrozeni z jednoty (Athamas znamená "nerozdělitelný"), ztělesňují Frixos a Hellé dualitu - Athamanovo sebepoznávající ženství (viz. egyptské náboženství). Dar Merkura, onen světelný beran, je výrazem jejich božské podstaty, jehož prostřednictvím jsou spojeni se zemí (celým energetickým potenciálem) a vzduchem (jednotou). Frixos odpovídá ohni, Hellé vodě, zvíře je obdařeno řečí - SLOVEM.

Pád Hellé do moře je výrazem energetického vytěsnění do nevědomí (symbol moře), nebo také paralela s Animou, "neprovdaným ženstvím", nebo také řečeno jazykem mýtu - "oděvem z kůže".

Sledujme nyní, jak probíhala cesta návratu, kterou Hellé nastoupila, nyní již coby Iáson.

Shromáždil kolem sebe 52 mužů (Herakles, Orfeus...), kteří se nazvali Argonauty podle lodi Argo, na které vypluli. Číslo 52 je symbolické. Dvojka, výraz duality, číslo 50 je hodnota slabiky He - vnitřního meče duality. Na Argo shlíží celý Olymp - coby "horní vody vědomí". Argo plující za Zlatým rounem představuje etapu Díla v bílém, potažmo stříbrném (argentum) na cestě ke zlatu. Luna - zastupovaná Argem, moře - symbol nevědomí, na němž loď pluje ke zlatu - návratu do jednoty.

Připomeňme, že Zlaté rouno, šat světla, teď halí strom hlídaný drakem. Bez vnitřního boje s tímto netvorem se ale Rouna nelze zmocnit. Této fázi Díla v Černém se však Jáson vyhnul (Argo přišlo o své kormidlo). Neschopen ji podstoupit, dal se vést Medeou, která svou černou magií draka uspala. Pro Iásona už pak bylo snadné draka zabít a ukrást Zlaté rouno (svatokrádež). Nelze patrně nikdy dost dobře domyslet obrovské pokušení mocí, která je jedním ze tří chapadel hydry - Satana, pokušení "černým dílem" v důsledku odmítnutí Díla v Černém. Zlaté rouno zůstane v každém případě Zlatým. Pokud se ho však někdo zmocní tak, že se vyhne Dílu v Černém, toho tento šat dříve či později zákonitě spálí. 

Perseus (spojení slov PER něco jako čistit špínu vnitřním bojem + slovo S/ZEUS) - se se svou družinou zastavil v zemi, která byla prokleta, neboť královna Kasiopea přivedla svou pýchou na království trest boha moří Poseidona (Neptuna). Ten seslal na zemi potopu a navíc mořskou příšeru Kétó (Krakena). Ten byl zosobněním všech hrůz a děsů na moři i v jeho hlubinách........ V celém království se nenašel nikdo, kdo by zemi  před příšerou zachránil. Až Perseus použil proti Krakenovi hlavu Medůzy (role Spasitele...).
Aby jí porazil, musel použít štít jako zrcadlo do kterého pohlédl, teprve pak ji mohl zabít. Jedná se o univerzální mytologické sdělení, že ty nejnižší temnoty duše nejsme schopni vnímat napřímo. Vždy je nám sesláno zrcadlo, ve kterém se máme šanci poznat a jedině pravý hrdina (Perseus) je natolik odvážný, že ten pohled do zrcadla unese a přijme. Medůza má hady místo vlasů..... symbolika je stále tatáž napříč všemi civilizacemi. 

Medůza (její jméno se překládá jako "Lstivá") byla nadmíru ošklivá. Blýskavé oči, velké zuby, mosazné drápy a hadi místo vlasů. Jiná verze ji popisuje jako „obludu s rozšklebenou tváří, promáčklým nosem, hnusnými tesáky, hadím tělem a zmijemi místo vlasů“. Zosobňovala všechny hrůzy a děsy hlubin moře (hlubin nevědomí). Kdo do očí Medúzy pohlédl přímo, zkameněl. Pověst nám mytologickým jazykem sděluje pravidla vývoje. Proč člověk, který medůzu uvidí přímo do očí zkamení? Protože to tak přesně je. Nejsme schopni naráz vidět sami sebe se všemi energetickými zeměni (vlastnostmi). Pokud bychom sebe sama uviděli v energetické nahotě se vším všudy v jeden okamžik, frustrace by byla tak velká, že "zkameníme" hrůzou. Zrcadlení, to je ovšem zcela něco jiného. Pokud jsme k sobě poctiví a zvolíme si cestu hrdiny, tak všechny ty nevědomé kvality můžeme postupně krok za krokem přijímat a zpracovávat skrze "nastavená zrcadla"- (popsáno v jiných kapitolách) tak dlouho, až je hlava draka uťatá.. Teprve pak se stáváme božským hrdinou, Perseem...

Příběh nám také ukazuje, že Perseus musí zrcadlo nastavovat velmi opatrně, tak, aby ho medůza neviděla. Opět jde o mytologické sdělení pravdy, že pokud nám někdo nastavuje zrcadlo našich vlastních nevědomých kvalit, buďme opatrní a vděční za seslanou boží milost a chovejme se tak, aby to dotyčný vlastně ani nevěděl. Vnitřní válka není vidět, probíhá v tichosti na úrovni duše. Rámus a křik je až v případě, že nepochopené vnitřní přejde do hlučného vně. A v tom případě, když někdo "hlučně" ukazuje na "třísku v oku někoho jiného" neboli, na druhém vidíme vlastní temnoty, má právo nastavitel zrcadla se projekčním útokům bránit - "nechat ho zkamenět".....

Podzemní nádrž Yereban - cisterna z roku 532 n.l. je součástí palácového systému na pitnou vodu. V nejnižší úrovni - v místě, kde by to člověk vskutku nepředpokládal, jsou několikatunové kamenné hlavy Medůzy. Symbolika a energie místa je neuvěřitelně silná. Jakoby nám místo chtělo sdělit - učiňte hrdinský čin, sestupte až na nejnižší bod duše a pobuďte s Medůzou. Učiňme stažení všech projekcí vlastních stínů, poděkujme všem nositelům zrcadlistům a také, buďme sami Medůzou a nechme zkamenět všechny ty, kteří nás "hlučně" používají coby odkladné hnojiště pro své vlastní temnoty. Přijměme Medůzu a dostane se nám odměny - věčně živé vody (vody shora).

Trója byla bájným městem na území dnešního Turecka, nedaleko od úžiny Bospor.

Trójský kůň - předposlední akt 10 let trvající trójské války. Skupinka obléhajících Řeků pod Odysseovým vedením se ukryla do velkého dřevěného koně. Když Trójané - opilí vínem po domnělém vítězství - vtáhli koně do města, Odysseovi lidé otevřeli bránu a učinili tak poslední krok ke zničení pyšného města Trója. Mytologický výklad je následující. Pokud si předčasně myslíme, že je už naše vnitří válka u konce, padáme opět k patě stromu života. Trójané byli opilí vnějším vínem, nikoliv božským opojením. Kůň je zde symbolem "zvířecího oděvu z kůže", který nebyl celý integrován (křtem) vnitřně, zákonitě pak se válka prohrává vnějškově.

V Istanbulu je několik nádherných mešit, tou nejznámější je zajisté Modrá mešita. Před vstupem by každý měl provést očistu vodou, vyzout si boty, ženy dostanou šátek pokud nemají atd. Také jsou před vstupem různé informační tabule pro věřící. Některé mě velmi zaujaly, např:

- Atributy Alláha s popisem, myslím, že to odpovídá principům egyptského náboženství a hebrejské Kabaly. Kaaba - nejposvátnější svatyně v Mekkce. (Kaaba + Allah = Kaaballah = Kabala).

- Návod na očistu těla i duše vodou před modlitbou i pro jiné životní situace. Také návod na mentální očistu pomoci energie země pro případ, že věřící je někde v poušti nebo v horách bez vody. Očista se provádí mentálně zcela běžně, je to přirozené i pro malé děti. Velmi zajímavé.

- V jejich komunitě platí zákon face to face. To znamená, že když máš k někomu nějakou výtku, připrav ho na to, že s ním chceš mluvit a sděl mu co máš na srdci přímo do očí. Pokud to nemůžeš udělat tímto způsobem - mlč.  U nás bychom asi řekli "co je šeptem, to je čertem". 

Překvapila mne velmi vstřícná až něžná atmosféra uvnitř mešity. Na zemi příjemné koberce, člověk může sedět nebo ležet na zemi, odpočívat. Pro ženy jsou k dispozici zvláštní místnosti k odpočinku či péči o děti atd. Po pár minutách, kdy jsem mohla ležet na zemi aniž by se někdo pohoršoval, tiše hledíc na kupoli nade mnou jsem cítila naprostou harmonii, ba až blaženost..... 

ISTANBULE - DÍKY