Írán

Důvodem, proč Írán nepatří mezi vyhledávané turistické destinace, je určitě nálepka hrozby terorismu. Narazit tu na turisty ze západu je vzácnost. Přitom proti svému okolí působí Írán jako neobvyklá oáza stability a bezpečnosti. Na teroristy člověk nenarazí, a když se přizpůsobí místním zvyklostem, může se pohybovat naprosto bezpečně a s minimem rizik. Velkolepé pamětihodnosti v měřítku odpovídajícímu stáří a velikosti říší, které se na území dnešního Íránu vystřídaly, návštěvníka ohromí. Zvlášť, když se před nimi ocitá jaksi divně osamocen. Tak neuvěřitelně historicky silná místa a téměř bez turistů, skutečná cestovatelská lahoda. Výzdoba mešit je překrásná. Naše kostely jsou nádherné též, nicméně mi v nich leccos chybí. Například všudypřítomná citronovo - květinová nádherná vůně. Také obyčejné lidské pohodlí. V Íránských mešitách jsou všude krásné pravé perské koberce, návštěvník může sedět na zemi, ležet, trávit dlouhé hodiny rozjímáním, odpočívat. K dispozici je všude čisťounké sociální zařízení, prostředí je laskavé a přívětivé i pro děti. Také orientální výzdoba není nahodilá. Nepochybně se odvíjí od posvátné geometrie. Prvky fibonacciho posloupnosti (Na počátku bylo Slovo...), platonské geometrie coby univerzálního procesu tvoření, tak také prvky fraktální geometrie coby projev individuality.... Ale o tom někdy jindy.

Íránci jsou velmi vstřícní a milí lidé a nic je tak nemrzí jako to, když jim nedůvěřujeme. Postupně návštěvník pochopí, že se nemusí neustále ohlížet a očekávat teroristu za každým rohem, ba naopak. Vzhledem k faktu, že je u nich zakázaný alkohol a drogy údajně také v podstatě neexistují, cítila jsem se paradoxně mnohem bezpečněji než u nás. Například v Yazdu jsem se úplně sama procházela celou noc různými zákoutími města a maximálně se mě někdo opatrnučko, abych se nelekla zeptal, zda něco nepotřebuji. Nad ránem se odkudsi zjevili lidé, kteří věděli, že se motám hladová, dehydrovaná, dezorientovaná a vyčerpaná. Zřejmě nějaká íránská šeptanda zařídila, že jsem ve tři hodiny v noci - aniž jsem cokoliv poptávala - dostala libanonský chléb, kus ovčího sýra a vynikající čaj. Také pozvání do rodiny, kde opravdu platí pravidlo host do domu...... Íránčané jsou velmi, velmi, velmi něžní lidé!!!!!

Yazd: horké, vyprahlé, přenádherné město ukryté v poušti, obehnané vysokými nehostinnými horami ze všech stran. Zoroastrijci si toto místo vybrali právě z důvodu toho, že když prchali před araby, byli díky extrémním podmínkám schovaní a chráněni. Yazd je centrem zoroastrismu, toto náboženství zde přetrvává dodnes. Letní teploty tam běžně převyšují 40st a téměř tam neprší. Yazďané musí veškerou vodu přivádět ze stovky kilometrů vzdálených míst. Opravdu velmi suché a horké místo, jakoby zoroastrijský chrám ohně nemohl do dnešních dnů nikde jinde přežít. 

Kdyz se po prichodu Arabu zacal prosazovat islam, cast zdejsi komunity odesla v nekolika vlnach do Indie, kde jsou zoroastrijci znami pod jmenem parsove (tj. „Persane“), drtiva vetsina jejich íranských souvěrců postupne prestoupila na islám. Zbylí zoroastrijci se koncentrovali predevsim prave v Yazdu. 

 

Zoroastrismus: Tisíciletou Perskou říši zoroastrismus sjednocoval, ve starověku se rozšířil i mimo historická území Persie a Mezopotámie, ale s nástupem středověku byl nahrazen islámem. Do dnešních dnů je zoroastrismus činný hlavně právě v Íránu a také Indii, kde se nachází několik jeho vyznavačů. Počátky sahají až do 2.tisíciletí př.n.l. a to činí ze zoroastrismu jedno z nejstarších náboženství světa vycházejícího ze staroegyptského náboženství. Je až s podivem, jak se symbolika shoduje s Egyptem. Zakladatelem byl Zarathuštra a tvrdil, že se mu zjevil nesmrtelný, nedělitelný Bůh, kterého označil jako Ahuru-Mazdu, jehož projevem je Faravahár, strážný duch (viz. obrázek). Podle Zarathuštrových představ stvořil Ahura Mazda na počátku dvě bytosti, dvojčata Spenta Mainju a Angra Mainju, které byly plodem jeho mysli. Spenta Mainju se rozhodl konat dobro, stal se Ahura Mazdovým duchem, zatímco Angra Mainju se vyvinul v představitele a původce zla atd. (totožné s Egyptem).

V zoroastrismu nacházíme též popis posledního soudu (podobně jako v křesťanství nebo také obřad vážení srdce v Egyptě). Po vítězství Saošjanta dojde ke vzkříšení mrtvých, spravedlivých i nespravedlivých (role Spasitele). Nespravedliví budou očištěni ohněm, aby mohli vstoupit spolu se spravedlivými do stavu blaženosti. V zoroastrismu se hovoří až o čtyřech spasitelích, kteří mají postupně vykonávat své dílo. Spasení završí teprve poslední z nich, jenž se má narodit z panny oplodněné Zarathuštrovým semenem, uloženém v jistém jezeře, kde se panna bude koupat. Podle mého názoru je Zarathuštra totožný s egyptským bohem Atumem pro něhož platí něco jako "Na počátku bylo Slovo"... Takže ono Zarathuštrovo semeno je výchozí bod Jednoty a jakoby se čeká, až křesťanství přijme svého bratra Abela, kterého neustále "vraždí" ve svém vědomí. Až přijme svého "temného" arabského bratra symbolizovaného "černě zahaleným ženstvím" protože platí: nejjednodušší je odsoudit, těžší je se snažit pochopit a přijmout, jelikož - ať už se nám to líbí nebo ne, islám i arabové jsou také atributy jediného Boha. Proto chrám ohně čeká právě na tomto místě.

Zoroastriánský chrám ohně v Yazdu:

 

 

Persepolis (město Peršanů): byla metropolí perské říše. Zakladatelem byl velkokrál Dareios I. někdy kolem roku 515 př.n.l. Celý palácový komplex byl zničen v roce 330 př.n.l. Alexandrem Velikým, který prý osobně město podpálil jako odplatu za zničení Athén Xerxovými vojsky při řecko - perských válkách v 5. stol.př.n.l. Osobně mě v Persepolis překvapila egyptská symbolika. Hrobky panovníků jsou vytesané vysoko ve skalách a nad každým vchodem symbol ducha - ochránce Ahura-Mazdy. Vysoko ve skalách také měli tajná skladiště zlata a veškerého bohatství a bylo to právě to místo, kde Alexandr údajně šel najisto. Věděl, kde poklad je, špioni existovali nepochybně již tenkrát.

 

Ceremoniál Imam Hossein - den Ashura: Každoroční oslavy výročí mučednické smrti Hussaina ibn Aliho, který se narodil v roce 620 n.l., jeho dědečkem byl poslední prorok islámu Muhammad, matkou Muhammadova dcera Fatima.

Antická tragédie = truchlohra: pojem tragos znamená kozel a tragikos choros je "sbor kozlů". Je to sbor osob převlečených za démonické postavy kozlů. Truchlohra znamená doslova kozlí zpěv. Antická tragédie neukazuje děj, hned od počátku obecenstvo děj zná. Tento aspekt antické tragédie by působil na dnešního člověka asi divně, od divadla totiž očekáváme zábavu, nějaké dění. Ovšem tragédie coby kultovní událost se od roviny dění zcela odpoutává a vstupuje do roviny archetypálního, mystického, toho, co je univerzálně společné pro všechny lidské bytosti. A jak už bylo zmíněno v jiných kapitolách, k lidskému bytí patří i ta druhá strana skutečnosti. Pro naši společnost uplatňující keep smiling ať to stojí co to stojí je to pohled nezvyklý, na druhou stranu žádná jiná civilizace nepotřebovala toliko antidepresiv, psychologů či psychiatrů. Vesmírné zákony totiž obejít nelze. Co vytěsníme, to se stínovou cestou vrací a je už lhostejné, zda se chybějící druhá strana skutečnosti přihlásí o pozornost alkoholem, drogami, závislostmi na čemkoliv, adrenalinovými sporty, neplodností, psychózami či nemocemi těla. 

Antičtí řekové si této skutečnosti byli dobře vědomi a proto se pravidelně konala představení (či jak to nazvat), kde bez rozdílu společenského postavení se rituálně odehrávala "ona druhá strana". Antické řecké náboženství totiž neznalo pojem svobodné vůle. Řecký člověk žil v tak bezprostřední blízkosti božstev, že všechny své činy a zážitky (včetně tragických situací, smutku, trápení, stárnutí, smrti......) chápal jako božské působení. Dnešním lidem zcela samozřejmý postoj, kdy své činy připisují svému vlastnímu já, chápal řecký člověk jako velké nebezpečí - pýchu ega neboli hybris. Nepovažoval se však za nesvobodného, protože jeho nejvyšší formou realizace a největší ctí bylo působit jako nástroj boží vůle. Kdo se cítí být naplněn božstvem, nepřijde ani na myšlenku, že by měl rozlišovat mezi svým já a tímto božstvem. Je to jako s naším tělem: I zde je naše paže natolik proniknuta naší vůlí, že je jí plně podřízena a vykonává její příkazy. Asi bychom měli málo pochopení pro to, kdyby paže jednala podle své vlastní vůle a při každé příležitosti by se znovu svobodně rozhodovala, zda se naší vůli chce podřídit nebo ne. Stejně tak řecký člověk chápal sám sebe jako paži bohů, která je proniknuta jejich vůlí. V naší "kultuře" se již nepovažujeme za pouhé masky, skrze které promlouvají božstva, sami chceme vším být a vše vykonávat. 

Opojení a extáze jsou oněmi formami prožitku, jimiž duše člověka překračuje hranice svého já a dostává se do spojení se svými v hloubce dřímajícími nevědomými silami, s říší stínů a s peklem ve svém vlastním nitru. Tak můžeme prožít zkušenost jednoty s veškerým bytím. Íránci, stejně jako moudří staří řekové léčili duši kultovním prožitkem, nám zbývají bohužel jen ta antidepresiva. Naše zkorumpovaná církev už dávno ztratila posvátnou úlohu spojky s "druhou stranou"..... Dionýsos, kozel, byl totiž také bohem plodnosti......

Proč o tom píšu. Zcela neplánovaně (netušila jsem, že něco takového vůbec existuje) jsem na vlastní oči zažila svátek, jak to nazvat česky -  společné megatruchlení. Vrátilo mne to do starého řecka, do doby, o které jsem jen četla. Íránci jednou v roce oplakávají svého mučedníka Hussaina ibn Aliho, přičemž celá akce graduje v srdceryvné naříkání. Za zpěvu zpěváků - vyvolávačů (antických herců v maskách) všichni stále dokola opakují jakoby mantry nebo tak něco, načež všichni jako jeden muž propukají v pláč, chvílemi až davovou hysterii. Muži to také doprovázejí rytmickým bušením do hrudi. Musí to být fyzicky velmi náročné, jelikož ceremoniál trval snad 24 hodin v kuse. Celou noc jsem nespala, hotelový pokoj měl okna směrem do ulice, kde to burácelo, plakalo a naříkalo. Všude bylo plno, v ulicích, mešitách, náměstích, všichni byli oděni černě, někdy v kombinaci se smaragdově zelenou barvou. Byla to neuvěřitelně osvobozující záležitost. Zdráhám se vůbec to "davové šílenství" jakkoliv více komentovat, doporučuji se podívat na nějaké video s názvem "Imam Hossein ceremonial". Během dne mě dění nasměrovalo do ženské části mešity a mimo jiná milá překvapení jsem byla svědkem toho, jak o přestávce "vyplakaní muži" šli ke svým ženám a dcerám. Bylo to velmi dojemné. Byli velmi autentičtí, starostliví, láskyplní a něžní. A jen malá poznámka: V Íránu se téměř nevyskytuje rakovina tlustého střeva...   

 

Šátky:

Ač se to na první pohled nezdá, íránské ženy se krášlí stejně jako evropanky, jen z mužů je nezahalené mohou vidět jen jejich manželé...

Dům Elohimova sémě je jeho dcerou, obtěžkanou Jím, Svatým Jménem (sebepoznávající projekce...). Ona je "těhotná panna" (veškerý energetický potenciál je oplodněn Slovem, sv.Jménem). V této souvislosti mi nedá, abych nevznesla polemiku takovou: Bůh je ve všem, není nic, co by ho přesahovalo včetně všech energií. Jen vykročením z Jednoty, se z bodu nula stávají dvě polopřímky, což je nutné pro poznávací proces, nutnost prostoru a času atd. Ona Panna je poslední ženskou postavou mytologie. Všechny energie procesem 7.dne Stvoření mají být opětně přijaty, zpracovány a transformovány tak, aby se vše vrátilo opět na nulovou hodnotu a mohlo dojít ke zrození Syna, návratu "ztraceného" potomka zpět na Nebesa (proto ta bezpodmínečná nutnost přijmout naprosto vše). Země (energetická  i fyzická) posloužila coby transformátor, nádoba, děloha pro posvátný proces - univerzální vzorec pro všechna náboženství a všechny civilizace. Panna má zrodit Boha a jeho početím je "učiněna chotí". Pojata Bohem, je uvedena do lůna tajemství, v ono Nic. Zrozena z Ničeho, jako stín, který se stává světlem, tak i ona přichází obohatit nezměrné bohatství, aby se opět navrátila v Nic!

 "Podle zákona tě Bůh tvoří, tebe těhotného Slovem, tebe, který jsi nebesy i zemí" praví apoštol Jan. Nebesy ve smyslu celého energetického potenciálního bohatství, které se nabízejí našemu vnitřnímu dítěti, abychom je naplnili. Jako země procházíme etapami růstu a rození dítěte Světla.

Elohim tvoří smlouvu se svou dcerou, pannou. Naplněním své role matky - zrozením Syna - dosahuje tato panna božství a bude pozvednuta na úroveň nevěsty.

Člověk do šestého dne Geneze má k dispozici veškerý energetický potenciál ke svému dovršení, návratu ke svému Stvořiteli, Otci na nebesích. Sedmého dne "Bůh odpočívá" a čeká na návrat svého ztraceného dítěte. Člověk - lidstvo je vlastní poznávací proces Boha samotného. Plní vlastně ženskou (ještě nepoznanou, nevědomou) úlohu ve vztahu k sobě samému. Jenomže člověk - Adam sám si začíná určovat, které energie přijímá a které ne, jeho Ego přebírá otěže. Dle vůle Ega určuje, jaký chce být, až nakonec tomu opravdu uvěří, že je to, co si myslí, že je. Odchýlil se od jednoty, nulového bodu všech energií. Ctěl být mocnější, krásnější, důležitější,........, ale zapomněl a svou druhou (zvířecí, Ábelovskou) polovinu, se kterou už nechtěl mít nic společného a odsunul ji do nevědomí. Proto Hospodin Bůh "uvedl na člověka mrákotu", až usnul a ukázal Adamovi vše, co náleželo jeho druhé, vytěsněné, stínové straně (žebro - bok). Adam tak spatřil svůj ženský pól, své temnoty, nevídaný potenciál svého budoucího naplnění, z něhož se může zrodit v božství podle toho, jak ženskou stránku přijme, zpracuje - "uzavře s ní sňatek". Po splnění mužské role (naplnění nevědomých hlubin) v ní pozná svoje sémě, Slovo, kterým byl vlastně celou dobu, jen o tom vlivem Ega nevěděl.

A jak již bylo zmíněno, nevědomé hlubiny nám vždy musí někdo nebo něco ukázat. Jak jinak můžeme v sobě poznat něco, o čem nevíme, že to v sobě máme. Zrcadlení - to se vždy odehrává skrze vztahové třenice a války. Hlubiny nevědomí jsou také nazývány dolními vodami, proto je křest vodou tak velmi důležitým aktem pro návrat k Otci, k horním vodám vědomí. Orgánem, který krom fyziologické funkce zpracování vody plní neméně důležitou funkci energetickou jsou ledviny, souvisí právě se křtem. A podle čínské medicíny tvoří ledviny spojenou nádobu s vlasy. Podle toho, jak se křtem energeticky naplňují ledviny, mohou vlasy více a více sloužit jako radary pro spojení se s Bohem. Je to jakýsi předobraz koruny. Teprve po splněném úkolu ledvin se může postoupit k fázi ohně (žlučník...), protože je psáno: "Elohim tvoří smlouvu lásky (ohně) se svou dcerou, pannou. Naplněním své role matky - zrozením syna - dosahuje tato panna božství a bude pozvednuta na úroveň nevěsty".

Takže, pokud nějaký národ žije svými mýty i v civilním životě, považuje se za masku, skrze kterou promlouvají božstva, je nasnadě, že ženy nosí šátky. Vlasy dospělé ženy patří pouze tomu muži, který s ní uzavřel sňatek. Jak v nebi, tak i na zemi........, jak na úrovni energií, tak na úrovni světského žití, mystika a alchymie jsou spojené nádoby.

 O významu vlasů pojednává starozákonní příběh o Samsonovi. Byl od narození zasvěcen Bohu, nepoznal nikdy břitvy, která by vešla na hlavu jeho. Jeho síla byla postrachem "protivníka", ztělesněného Filištínskými. Aby Samson tohoto protivníka zvládl, spojil se s ním sňatkem. Znovu se tu tedy setkáváme se zákonem, který vládne Dílu v Černém. Ještě zřetelněji je to vyjádřeno Samsonovým oslepnutím. V závěru umírá, když rozvalil dva sloupy, na kterých spočíval dům Filištínských. Zřítily se tu vlastně dva pilíře, dva póly duality. Samson, naplněn božskou silou skrytou v jeho vlasech (předobraz koruny, osvícení) nad dualitou vítězí...

Existují totiž tři úrovně ženství:

1) žena v biologickém smyslu 2) ženství jakožto "druhá strana Adama", vnitřní dimenze muže i ženy 3) ženství ve smyslu celého lidstva, které má úlohu ženy ve vztahu k Bohu

Neexistuje nic, co Boha přesahuje. Odmítáním čehokoliv "cizího" se stavíme nad něj a to se vymstí vždy, je to jen otázkou času. Zkusme si připustit tezi, že vše "cizí" nám ve své moudrosti posílá právě Nejvyšší. A my stále ne a ne pochopit, stále nevidíme, naše domýšlivost nám to nechce dovolit.... 

Foto: všudypřítomná posvátná geometrie: zlatý řez, platon, fraktály. Nádhera......

 

 

 

Ač se to na první pohled nezdá, íránské ženy se krášlí stejně jako evrop(sebepoznávající projkanky, jen z mužů je nezahalené mohou vidět jen jejich manželé.