Bangladéš.

 Hlavní město Dháka je považováno za vůbec nejhorší místo k životu na světě. Je to stoka, koncentrát bídy, špíny, chaosu a beznaděje. Toxicita vzduchu, vody, jídla a zvuku je nejhorší na světě. Ti, co tvrdí, že Dháka zase tak strašná není, se dle mé vlastní zkušenosti pohybovali jen v zóně mezi letištěm a bohatou čtvrtí, dál nevystrčili nos. Myslím si, že je to tak téměř se všemi obchodníky či podnikateli využívajícími tu nejlevnější pracovní sílu aniž by ji poznali.

Zde se může stát cokoliv kdykoliv. Celkem běžně se potápí staré, lidmi přeplněné lodě, vyhoří lidmi napěchované autobusy v katastrofálním stavu, zřítí se špatně postavené budovy, do nejhustěji zalidněné země světa ještě ke všemu míří statitisíce Rohingů - muslimských utečenců z Barmy, kde je na nich páchána velmi krutá genocida ze strany "mírumilovných" buddhistů. 

Byla jsem zde první dva dny skoro šílená. Oči pálí od smogu anebo od toho, co jsem viděla, byla jsem v hluboké depresi "stříhající metr" a počítající minuty do odjezdu. Poprvé během mých cest jsem zalitovala takového výletu. Jsem v pekle, o tom není pochyb. Ani azyl hotelu nepomáhá. Zavřená v koupelně brečím s hlavou mezi koleny, nechci nic vidět, slyšet, cítit ani nacítit. Nicméně jsem si vědoma faktu, že zatímco já to tady mám za pár, zdejší to mají na doživotí. Musím zpracovat v sobě to šílenství bídy a vyjít ven. Oni žijí na tlející, hnijící, smrduté žumpě a aby toho nebylo málo, pravidelné monzuny situaci ještě zhoršují, žumpě se pak suchou nohou vyhnout už nedá vůbec. Dháka je velmi nemilosrdná. Jako v každém velkoměstě, jsou i zde bohaté čtvrti, ale i tam je pravda zjevná, tomu nelze uniknout. Turistický ráj to věru není a cizinci jsou většinou jen obchodníci z Indie. Ti ale mezi chudáky nechodí. Mezi nejnuznější se údajně odvažují leda reportéři, fotografové a humanitární pracovníci, ale nikoho takového jsem tam neviděla. Bílý turista je v chudinských částech (90% města) bílou vránou stále pronásledován davy zvědavců. Spořádaně se řadí do řad a čekají, až na ně přijde řada, aby si toho "marťana" mohli prohlédnout. 

Nakonec jsem sebrala odvahu a s průvodcem se vydala poznávat i památky a přírodu, čehož podmínkou bylo projetí celé Dháky. Památky jsou většinou ve velmi špatném stavu, drolící se, plesnivé. Pyšní jsou na jejich Táč Mahál, je to taková mini maketka toho skutečného, nicméně čistá s krásnou zahradou. Mimo Dháku, v areálu památek už bylo lépe. Dostanou se tam jen ti majetní, kterým nechybí trpělivost ohledně příšerné dopravy. Pořád se se mnou chtěli fotit, několikrát mě i drželi tak, že jsem se ze sevření slušným způsobem sotva vymanila.


Ještě před 30 lety žil v Dháce necelý 1 000 000 obyvatel, dnes oficiální statistiky mluví o 17 milionech, neoficiální o 20 milionech obyvatel. Je zde na 5 000 slamů, kde díra do země je wc pro celý slam a ta hned vedle je studna. Veškerá "pitná" voda je zde extremně toxická, plná jedů. "Byty" pod kusem igelitu, denně 12 - 16 hodin dřiny v příšerných podmínkách za trošku jídla. Podobně bídných částí světa třeba v Africe je zajisté více. Nemohu to posoudit, nebyla jsem tam. Nicméně si myslím, tam lidé z různých důvodů nepracují (válka, sucho...). Ale zde jsou velmi inteligentní a pracovití lidé. Dřou do úmoru a nic za to. 

 

Zdejší řeky veškerou vodu odvádějí do Bengálského zálivu, ten se pak stává součástí Indického oceánu a ten se pak mísí s vodami Tichého oceánu. A tyto řeky jsou zde koupelnami, hřbitovy, septiky, vypouští se do nich i tovární toxický odpad z koželužen či jiných výroben bez čištění.

Bangladéš, 6 nebo 7?

Bangladéš je neobráceným Jordánem světa. Pseudokřesťanské a pseudobuddhistické dolní vody se neobracejí zpět ke svému původu, tečou tímto do "Mrtvého moře", ke smrti. 

A vody vnější jsou jen a pouze obrazem vod energetických. Zdejší bída je od nás tisíce kilometrů daleko, je snadné ji alibisticky nevidět, nepřijímat, tvářit se, že se nás to netýká. Jenomže voda je voda, dostane se všude, ta energetická prostoupí vším. A námi vytvořená, zde manifestovaná, námi nepřijatá voda toxická se monzunovými záplavami dostává do Bengálského zálivu, pak do Indického oceánu, ty se pak mísí s vodami oceánu Atlantského a tyto vody pak nakonec prostupují vše. 

Vody Bangladéše jsou součástí našich vod druhotné nerozlišenosti. Zatím nevíme, že jsou součástí materia prima - oné prvotní nerozlišenosti, ke které se pokáním máme obrátit.

A pára z těchto vod není oněmi vodami shora, o kterých mluvil Ježíš. Ty se nevykoupené - byť sladké bez soli deštěm vrací opět k dalšímu koloběhu informací, zase se mísí se solí. A proto tyto sladké deště nám sice dají pít, ale jen coby zvířatům na nejnižší úrovni bytí. Ta duha vod, která tvoří most s bezčasím je jen vnější. Ta vnitřní, energetická, koagulovaná - voda vypařená vykoupením za svitu znovuzrozeného Slunce ještě k dispozici opravdu NENÍ a být ani nemůže.

JK: "Čiňte pokání" - to neznamená, že se máme  vyznávat ze světských hříchů ve smyslu konání činů odsouzeníhodných domovy otců. Hodnocení či trestání takového jednání patří do 1. etapy vývoje, patří civilním soudům atd. Pokání = obrácení = navštiv vnitřek ZEMĚ = přijmi všechny energie. Zdolej dědičný hřích ve smyslu kultivace a posilování žádoucích vlastností na úkor jejich protějšku. Domem otců máme takové polopřímky vytvořené úplně všichni, papeže nevyjímaje. Jednou jedinou výjimkou je Kristus. Ale to vše už jsem podrobně popisovala.

A co je ve velkém, platí i v jiných měřítcích. Platí to pro informační vody na úrovni buněk, jednotlivců, galaxií. Platí to i pro celou ČR. Praha i celá BOHEMIA (ať už je etymologie slova bohemia jakákoliv, slyším v tom slovo bohem - bohem vyvolená) má být odrazovým můstkem ode dna doby temna. Odrazem do zlatého věku, ale bez kompletního přijetí vod řeky Moravy i Moravy, bez přijetí té druhé strany morálky se neodrazí. "Pražská pýcha" je podobná té Jeruzalémské, míří ke zlatým zítřkům, ale neslyší, nevidí, také vládne bez odstupu sebe sama, bez ohledu na celek. Není to sice tak markantně patrné a zdá se, že to asi přeháním. Žije tam spousta skvělých lidí. Přesto o vysušení do poslední kapky celku nemůže být vůbec řeč. Bez vnitřního přijetí černého zlata z vnitřku země se jim nedostane zlata hřejivé lásky našeho OTCE. Budou se hřát jen a pouze oním "ostravským zlatem černým", které ale není věčné, jednoho dne se vyčerpá a místo života věčného přijde smrt. Morava je Jordánem Česka. Pokud Praha coby nový Jeruzalém se k jejím vodám pokáním - obrácením nenavrátí, její vody tím chvatem zákonitě doputují do energie MORu.

Státní znak: lev, koruna, jazyk - "slovo", dva zkřížené ocasy, červený podklad.......

Dva měsíce po návratu z Bangladéše jsem cestovala po západním pobřeží Austrálie. Od města Perth na jih až po místo, kde se mísí vody oceánů........ A energeticky vše výše popsané je tady zcela a beze vší pochybnost POTVRZENO, Neptun opět nechává pozdravovat....

 

 Největší bída a utrpení je přímo na chodníku, je všude. Jeden den jsem měla naplánovaný výlet do asi 60 km vzdáleného místa a cestou jsem viděla ležet evidentně už mrtvého muže. U nás by taková situace vyvolala reakce, sanitka, policie, pomoc od lidí atd. Tady nic, průvodce ani nehnul brvou. Je pravda, že zdejší dopravní situace by rychlý příjezd sanitky stejně neumožnila. Vyjížděla jsem ve 4h ráno, přesto moje 60 km dlouhá cesta trvala 6 hodin. Prý to bylo velmi slušné skóre, mohlo to údajně trvat dvojnásobek času i více. Jaký šok to byl však na zpáteční cestě asi po 15 hodinách, když tam ten mrtvý stále ležel, jen už ho objevily děti, hrály si s ním a píchaly do něho klackem. Jak to potom pokračuje dál netuším. Žádná moje fotografie tu největší bídu nezachycuje. To nešlo jednak pro mé obavy z toho, že přijdu v té tlačenici o mobil - bála jsem se ho vůbec vytáhnout a taky mi to přišlo nepatřičné, cítila bych bych se jako čumil u dopravní nehody, který se pase na cizím neštěstí. Být v jejich situaci, bylo by mi nepříjemné, kdyby mě někdo fotil. Jeden den jsem jela s průvodcem na motorce, což byla zřejmě ta nejlepší varianta. Alespoň trošku bylo možné ve změti rikš a troubících aut a koškých povozů v totálně ucpaném městě se o něco rychleji, zato s krutými bolestmi hlavy posouvat vpřed . Ale byly dlouhé chvíle, kdy se to nehýbalo ani po chodníku, ten byl ucpaný taky. Vystoupit a dojít pěšky - nemožné. V takové zaseknuté situaci na mě dva extremně vyhublí, špinaví, zbědovaní výrostci dotírali. Ani netuším, jak se ke mě v té změti dostali. Chtěli peníze. Zaklestěná situace se stala z mého úhlu pohledu velmi nebezpečnou. Kdyby objevili pod košilí ledvinku s penězi, kde byl i cestovní pas a telefon, je se mnou konec. Oni nemají co ztratit, bojují o holé přežití v místě, kde bych se žádné pomoci nedovolala. Mísily se ve mě pocity strachu a zároveň studu před těmi chlapci. Zajisté to byli sirotci ulice a já jsem jim sevřená stresem a třeštící hlavou nedokázala pomoct. Často na ně myslím. Jsou v pořádku ještě naživu? Anebo už prožili úlevu biologické smrti? Co je v jejich situaci lepší? Nevím.

Při prohlídce "lepších částí" města kolem přístavu jsem měla neustále obdivovatele. Sotva jsem se na chvíli zastavila, okamžitě se spořádaně shlukovali a jakoby na mě stáli frontu.Ti v první řadě měli výraz majitelů nejdražších lístků na atraktivní podívanou. Moje vedrem zarudlé tváře a krví podlité napuchlé modré oči jsou zde opravdu velmi atraktivní estrádou. A jelikož tamtamy v takovém počtu lidí fungují opravdu rychle, situace houstne rychlostí světla.. Jednou si jeden odvážlivec na mě opatrně sáhnul. Chvíli čekal a když viděl, že mu to prošlo, že se nezlobím, jeho vítězoslavný lišácko - spiklenecký smích otevřel stavidla líbezné drzosti i pro ty ostatní. Ten místní vychrtlý ušmudlaný puberťák uvolnil i můj nakumulovaný stres a já propukla v záchvaty smíchu. A to se šířilo dál i do "zadních řad" a bylo to skvělé. Všichni jsme se smáli a smáli, postupně mě všichni osahávali jako kominíčka pro štěstí. Ti vzadu než přišli na řadu nevěděli, co se to vlastně děje, přesto byli trpěliví a smáli se. Bylo to nádherné, mám o ně starost.

Tyto světlejší okamžiky jsem zažívala kolem přístavu. Panuje tam také špinavý mumraj, ale zřejmě kde funguje obchod, tam se daří alespoň o trochu lépe.

 


Stovky nebo spíš tisíce továren na značkové i konfekční oblečení jsou v příšerném stavu. Pracují zde děti od 5 let. A u toho bych se ráda zastavila. V Bangladéši se ve velkém šijí oděvy těch nejznámějších světových značek (Hugo Boss, Guess, Versače a mnohé další). Byli se vůbec někdy podívat na to, za jakých podmínek se luxus západního světa vyrábí? Pracovní doba 12 - 16 hodin denně včetně dětí, zatuchlé místnosti, ve kterých se bez odvětrání zpracovávají kůže a barví látky. Ten smrad je šílený a to jsem kolem "těch lepších" jen rychle prošla. Budovy jsou velmi chatrné, postavené tím nejlevněji možným způsobem za použití nejlevnějších materiálů a za "dohledu" zkorumpovaných stavitelů. A tak není divu, že se občas nějaká zřítí..... U nás se třeba značkové košile běžně prodávají v řádu stovek nebo spíš tisíců korun, ale za ušití jedné zdejší otroci nemají ani 10,- Kč. Přitom být švadlenou, krejčím se zde považuje za velmi dobrou práci, jsou na tom mnohem lépe než ostatní. K takovému nespravedlivému otrokářství panuje alibistický argument takový, že kdyby se cena práce zvýšila, přesune se výroba jinam, oni přijdou o práci a jejich situace bude ještě horší. Jenomže nic horšího už neexistuje.Také se vyskytuje argument, že se nemají tak množit, je potom jasné, že je problém takové množství lidí uživit.

Jak symbolicky příznačné je, že oděvy těch nejbohatších, nejmocnějších a nejsterilnějších jsou tvořeny těmi nejchudšími, nejbezmocnějšími a nejšpinavějšími........ Když to převedeme na energetické vnímání, tak je jasné, že veškerá energie, kterou máme - "šat" - vždy pochází z bodu nula ještě před vstupem do duality. Energie pochází vždy jen a pouze z celku. Jak debilně narcistní je si myslet, že energie pochází z našich ego polopřímek. To je fatální omyl!  Šat i "ŠAT" nejbohatších je tvořen na úkor lidí zde. Čím více bohatství na jedné straně, tím více bídy na straně druhé. Čím více tlustých na západě, tím více podvyživených zde atd. Je to i v rámci jedné kultury. Kde roste obezita, zákonitě úměrně tomu roste problém s anorexií či bulimií. Jedno není bez druhého. Západní bohatství by bez nich také nemohlo existovat atd. Poděkujme jim a spravme to, politika nebo charita nepomůže, věřte mi.

Mojžíš: "než předstoupíte před Boha, vyperte si šat". Vyčistěte temné nevědomé složky, vytáhněte je na světlo a vyperte. Pokáním vyměňte šat zvířecí v šat člověka. Nelze etapy přeskočit a z úrovně zvířete vzývat Boha PROBOHA!

Satan: .......dotkni se jeho kostí a hned ti bude do očí zlořečit"...

 

Bangladéš je čistě muslimskou zemí. Je božím rychle rostoucím zrcadlem pro buddhisty stejně jako pro křesťany. A navzdory faktu, že je buddhismus velmi mírumilovným náboženstvím, tak překroucení a nedokončení původního učení má stejně fatální následky jako u křesťanství. Buddhisté nutnost přijetí i toho naprosto nejnižšího také nečiní. Meditačně se lidé mohou dostávat do vyrovnaných stavů blaženosti, ale úkol nejtěžší, nejodvrácenější stránky skutečnosti - cestu hada také neprovádějí! A proto platí, že i v tomto případě se jedná o předčasné trhání plodu a univerzální vesmírný zákon "Trojského koně" zakročí VŽDY!! 

Princip TK je takový, že když si boží bojovníci (putovníci k Bohu, Nirváně atd.) myslí, že dosáhli konečného vítězství, opilí vnějším vínem usnou, nejsou bdělí, neví, že ještě není vše hotové. A protivník ukrytý v koni (nedokončené složky ega nevědomě toužící po slávě, moci, nesmrtelnosti, penězích - nezdolaná pýcha ...) vtrhne mezi opilé (opilé vínem vnějším místo vnitřním) a všechny pobije. A vše je opět na začátku bez ohleu na to, jak daleko bojovníci pokročili. Byť i malinká nedokončená část vše vrací likvidačně na začátek. A tento ZÁKON NELZE OBEJÍT NEBO JAKKOLIV PŘELSTÍT!!!!!

 

A stejná neochota k obrácení vod jako před 2 000 lety či kdykoliv jindy probíhá i nyní. A jak už jsem psala dříve, zrcadlo nelze vybít ani opravit světskými politickými, charitativními či jinými kroky. Západní "křesťanský" svět (a je jedno, zda se někdo ke křesťanství hlásí nebo ne) si není ochotný připustit ve vědomí svou vlastní bídu (vnitřně nepřijímá, bojí se jí a proto stále zvětšuje bohatství), špínu (demonstruje a obhajuje čistotu), nepřipouští svou toxicitu (do vesmíru šíří vědomí domýšlivé sebepředstavy, která je však energeticky toxická), nepřijímá svou bezmoc (posiluje svou moc) a tak počty vyslanců Boží milosti ukazatelů našeho stínu rychle rostou. Ano, je to tak. Ti bídní jsou JEHO vyslanci! Trpí pro nás, obětují se pro nás. Proto se tak množí, je to JEHO VŮLE. Jsou velmi inteligentní, ví, jak bránit početí, ale boží vůle vyrovnávání námi posilujících polopřímek je vždy silnější a tudíž kritika jejich přemnožení je lichá. Jsou rakovinnou buňkou, která, nepřijatá ve vědomí celku se začne bezohledně šířít coby již zmíněné zrcadlo, také skrze vody informační i vody fyzické bude metastázovat (nepochopený, nepřijatý islám už metastázuje - zahalená tvář islámské ženy nám ukazuje naši slepotu k vlastnímu vnitřnímu ženství!) po těle civilizace. Zásadním krokem je integrace ve vědomí celku, celé západní civilizace, teprve pak mají množící se bídní, v našem vědomí osvícená polovina šanci sebe sama osvětlit. Aby to nebylo ložisko rakoviny, ale kooperující část "těla civilizace". Anebo - pokud po integraci nepochopí, čeká je zánik, ale to už bude čistě jejich projev svobodné vůle bez ohrožení těch uvědomělých. Je to jako s celým lidstvem v rámci vesmíru. "neosvětlení" se různými, rychle se zdokonalujícími technologiemi nekontrolovaně množíme vědomím pýchy a stáváme se rakovinně zhoubnými. Na rozdíl od Bangladéše jsme už ale byli celkem vesmíru láskyplně přijati, teď jsme na řadě my. Máme to ve svých rukách, v ochotě či neochotě zdolat pýchu a prozřít. Ale Bangladéšané tu volbu kvůli domýšlivosti západu nemají, zatím jsou temnou, vědomím celku nepřijatou rakovinnou buňkou - která naším neprozřením postupně umírá i s hostitelem bez šance na uzdravení. Vesmíru se v případě našeho neprozření, našeho zániku nestane vůbec nic.

 

Ať nepíšu stále jen o rakovině. V naší civilizaci rapidně rostou také problémy s alergiemi, což není opět nic jiného, než nepřijetí druhé půlky v méně strašidelném projevu než rakovina. Jako příklad bych uvedla alergii na arašídy. Jedná se o jednu z nejzávažnějších a nejčastějších alergií, postižený může v extrémním případě i při nepatrném kontaktu zemřít na šok. Proč je to tak závažné? Ořechy obecně v sobě nesou nutnost něco zdolat, něco rozlousknout, překonat nějakou bariéru, bránu, abychom se k jádru dostali a rostou na stromě. Arašid má jakoby něco s ořechy společného, jde o luštěninu, neroste na stromě, ale ukrytý v zemi, navíc ve většině případů jsou ve skořápce arašídy dva. A přesně o to jde. Demonstrují v sobě energii "navštiv vnitřek ZEMĚ a ZDOLEJ DUALITU". A pokud to má jdinec mentálně nastavené tak, že takovou skutečnost nepřijímá, pak bílé krvinky nositele takové nepřijaté energie vyhodnotí jako něco cize nebezpečného, neproběhne fygocytóza a tělo okamžitě bije na poplach v alergické reakci. Takže to není nic jiného, než skvělé fungování těla, které jen reaguje na vědomí jedince. Je pak nasnadě, proč je tolik lidí alergických na různé pyly, roztoče či zvířecí chlupy......

 

"Miluj své nepřátele"- nemilujeme je, to bychom se k nim nemohli takto chovat. Nemilujeme je coby nositele naší nepřijaté druhé půlky - nositele bídy, špíny, bezmoci - kvalit, které tak velmi nenávidíme, nechceme je vidět, nechceme s nimi mít nic společného atd. Místo lásky nůžky rozevíráme a posilováním moci, čistoty a bohatství Satana stále jen nevědomě posilujeme. Dílčí pomoc, která není spojena s vnitřním přijetím je také satanská, alibistická, neřeší podstatu, není láskou k Bohu, ale jen a pouze navyšující se pýchou. Jsou jako antibiotika, částečně lokálně mohou pomoci, ale ve skutečnosti jen kradou možnost skutečného uzdravení ve své podstatě. Takže teď jsou jakoby spásná, ale v rámci celku se stávají vražednou zbraní, což v sobě zahrnuje i jejich název ANTI - BIOS = proti životu. Také kradou čas - možnost vidět spoustu příležitostí k postupu VÝŠE. Nejsem proti dílčí pomoci, díky za každé nakrmené dítě zde. Neschopností vidět celek nás antibiotika nebo Bangladéš jednoho dne stejně zahubí. Boží vedení skrze bídu, bezmoc, nemoci, utrpení vykoupené krve je přebito pýchou. A kde nepulzuje vykoupená krev vesmíru, tam se energetické srdce zastaví a zbude už jen hlava bez srdce. A ta nás s bezčasím, s Bohem nikdy nespojí! Vybaveni velmi drahými a důmyslnými hračkami zhyneme v mateřské škole civilizace.

Když někoho milujeme, zajímáme se srdcem. Ale my je chápeme jen hlavou a chceme je mít od sebe co nejdále, nejlépe se tvářit, že to vůbec neexistuje. To oni se obětují pro to, aby nám ukázali naši odmítanou část. 

V této souvislosti vyvstává nejedna otázka položená jinak než politicko - ekonomickým pohledem. Západní civilizace se stále více potýká s neplodností a snižujícím se počtem dětí, vědecké výklady se přiklánějí k ekologickým a ekonomickým důvodům. Pak bych tedy od vědců ráda slyšela vysvětlení, jak je možné, že v ekologicky i ekonomicky nejzatíženějším území na světě neplodnost neexistuje?

A dobrou zprávou je, že pokud poctivé pokání proběhne, druhý příchod Krista už "jen svou přítomností" zcela automaticky vyléčí staré karmické rány či dluhy. Už nebude nutné absolvovat různé techniky regresní či jakékoliv jiné. Ježíš Kristus všechny poctivě pokřtěné vyléčí tím, že je doprovodí do bezčasí a tam už žádná bolestná minulost neexistuje!

pátek 1. prosince 2017, 17:01 - Dháka

Novinky, ČTK

Papež František se v pátek v bangladéšské metropoli Dháce sešel se skupinou muslimských Rohingů, kteří utekli před násilím ze sousední Barmy.

„Boží přítomnost dnes se nazývá Rohinga,“ řekl papež při schůzce s Rohingy během ekumenického a mezikonfesijního náboženského setkání v arcibiskupské rezidenci v Dháce. Podle agentury AP na schůzku přijelo 16 Rohingů - 12 mužů, dvě ženy a dvě dívky. Do Dháky byli dopraveni z bangladéšského města Cox's Bázár, v jehož oblasti se nachází většina uprchlických táborů včetně improvizovaných. Od konce srpna do oblasti uteklo 620 000 Rohingů před čistkou vedenou barmskými armádními jednotkami.

Papež si s každým z Rohingů potřásl rukou a pravil: „Jsem při vás, ta situace je velmi těžká.“ Požádal je o odpuštění. Ve jménu všech, kteří vás pronásledovali a kteří vám ubližovali, váš žádám o odpuštění. „Dovolávám se vašich velkých srdcí, abyste nám poskytli odpuštění, o něž žádáme.“ S pomocí tlumočníka si také vyslechl jejich příběhy.

Papež ale mezi Rohingy vůbec nebyl, byly mu přivezeny "čisté děti". 

Hlavním a snad i jediným úkolem církve s papežem v čele je být SOLÍ ZEMĚ, solí, která krystalizuje vysycháním dolních vod nevědomí. Místo toho dělá pravý opak. A protože mračna nad postavením církve se stahují, papež se prezentuje coby chápající, lidštější, schopen vývoje, kompromisů atd. Ale to není nic jiného než posilování ega! Snaží se být laskavější, soucitnější, ale satan se obléká vždy do kabátu lichotícího domu otců, nikoliv však DOMU NAŠEHO JEDINÉHO OTCE NA NEBESÍCH. Jen se snaží o udržení moci. Čisté Rohingy si nechal přivést a prosí je za odpuštění? Ale ty děti nejsou Rohingové ba ani Bangladéšané. Ke skutečné bídě se ani nepřiblížil. Žádá jejich velké srdce, sám jejich zoufalství posiluje. Jejich energii bezmoci, které jsou nositeli nepřijímá (moc posiluje), nepřijímá ani bídu (zvyšuje bohatství církve), špínu a nic z toho, co by jako jediné vedlo k jejich osvobození.

Vatikán je prost-institutem božských zákonů, ukazatelem, abychom si uvědomili, že takto už ne.  Jak velmi lákavé a snadné je zneužít kněžské roucho. Přijměme to zrcadlo NAŠEHO OTCE, integrujme v sobě ten potenciál zneužití moci, aby už v časech příštích nad námi takové jednání nemělo moc. Vatikánská církev byla a je prost - institutkou boží. Je nám ukazatelkou stínu, že takto opravdu NE. Je kurvou, zatáčkou, která sešla z cesty skutečných božích zákonů.

Jak vtipné mi připadá papežovo zraněné levé oko. Přízračné bangladéšské zranění toho, který, byť pasován do role nejvyššího spojníka mezi nebem a zemí, stále nevidí obě skutečnosti. Vidí jen stranu jednu, nemá proto přístup k celku, k vidění třetím okem, vidění skutečného Krista.  Jakoby měl právě v Bangl za úkol zraněným levým okem prozřít. Aby zakrytím, odstavením oka vnějšího byl donucem vidět tím levým vnitřním, vidět vnitřní ženství.... Měl dostat pásku přes oko, ale ta skvělá medicína mu tu šanci nedala. Ale to už tady jen blbě spekuluju. Stejně je konec jeho církve už zpečetěn.

Přijměme selhání církve coby nevědomý potenciál každého jedince bez výjimky. Úplně každý má v sobě ukryté vědomé či nevědomé síly zneužití moci. Týká se to všech buněk, jedinců, skupin, národů, náboženství, jednotlivých civilizací či lidstva jako celku. Přijměme a milujme církev coby prostitutku nejvyššího.

Já osobně přijímám: nevědomou touhu po moci, slávě, bohatství, důležitosti, přijímám v sobě zbabělost i zvrácenost. Přijímám vraha i chamtivého manipulátora v sobě, přijímám intrikářství, žárlivost, hloupost, obžerství, marnivost, sobectví, zlodějství atd atd atd atd....... To vše poctivě přijímám až do morku svých kostí. Jsem už nahá, už nemám co skrývat. "Já muž a já a moje žena ležíme v LOŽI coby jedno tělo a jedna duše." 

Frantovo bangladéšské levé oko: 

"Oko" má v hebrejštině číselnou hodnotu 70 a vyjadřuje smrt nezbytnou k zmrtvýchvstání. Tato sedmdesátka má vztah k Dílu v Černém, o němž jsem už psala, že je "sňatkem s matkou". Na konci této zkoušky se oči těch, kteří prošli temnotami a stíny smrti, otvírají božskému vidění. Oko můžeme považovat za šíp, který proniká naším "oděvem z kůže" a umožňuje nám vidění, přesahující tento náš svět, v němž jsme uvězněni následkem pádu. Oko je potom orgánem vidění transcendentálního, božského světa.

Slepota se vyskytuje v celé řadě mýtů. Všude je symbolem temnot bludiště, prožívaných už nikoliv s dětskou nevědomostí, ale s vědomím návratu do prastavu "vědoucího dítěte".

Teprve slepý Izák dal požehnání svému synu Jákobovi. Ten se tak zmocnil práva prvorozeného a oblékl (přijal) oděv z kůže  "červeného - zvířecího - člověka", aby naplnil poslání "zeleného člověka" svého rodu. Izák prochází vlastním pekelným labyrintem symbolizovaným slepotou, tímto naplnil poslání a to, že umírá ve 180 letech, sytý svých dnů, svědčí o tom, že naplnil svůj osud. 180 je polovinou z 360, polovinou kvadratury kruhu, v jeho případě je číslo 180 zdolanou dualitou. Mystický význam požehnání je, že teprve ten, který zdolal dualitu, může žehnat neboli, předávat žeh, přetavení v "peci ohnivé", přijatého z jedničky na nulu. Žehná-li kdokoliv jiný, je takový úkon bez efektu, ba co hůř, je domýšlivostí a "hraním si na Boha". 

Z výše popsaného také vyplývá, jaký význam má rodová linie Krista v knize Genesis. Jsou tam uvedeny roky délky jejich života jednotlivých postav myšleno tak, jak v té které osobě byly zpracovány alchymistické úkony, které odpovídají číslům, nikoliv biologickému věku. Je fascinující odkrývat ta poselství v číslech, naprosto úžasné, někdy z toho ani nespím. Matematika má nadčasovou platnost podobně jako symbolika zvířecí a pyramidy. To vše naštěstí zůstává neměnnou konstantou (dokud pyramidy stojí a zvířata stále žijí) odolnou vůči pozměnění těch, kteří vydávají svědectví svým výkladem z pozice čísla 2 aniž bych to jakkoliv hodnotila. Fatální následky pozměnění pisatelů dvojkařů jsou dnes neocenitelnou zkušeností. Jde o to, aby to bylo pochopeno a ponaučeno z chyb. 

Oidipova slepota je také spojena s jeho sňatkem s Matkou - a zároveň vdovou.

Tóbit je jméno Tóbijášova otce, podle vyprávění knihy Tóbijáš spravedlivého Žida z kmene Neftalí, který byl v roce 722 př. n. l. odveden do asyrského zajetí.

Tóbit vyšle svého syna na cesty, aby dosáhl ŠÉM, proto vnější syn, složka Tóbita konající mužské dílo "Já jsem" je nazýván Tobi-já-š

Tóbit věrně zachovával Boží zákon, avšak přesto byl postižen pronásledováním a nakonec i slepotou. Na konci svých sil se modlil k Bohu, aby jej zbavil jeho utrpení a života. Bůh jeho modlitbu vyslyšel a poslal anděla Rafaela, aby jej uzdravil. Rafael po zařízení dalších věcí nakonec nejen vrací Tóbitovi zrak, ale i našel nevěstu pro jeho syna Tóbijáše.

Atributy Rafaela jsou poutnická hůl, cestovní láhev a ryba. Poutnická hůl: putuje po nevědomých zákoutích duší, aby byla dosažena "kouzelná hůlka". Cestovní láhev: přenáší vodu - informační vodu při cestě duše. Ryba: ukazuje a vytahuje schované energie "pod vodní hladinou".

Rybí žluč: "pec ohnivá", spálení přijatých nevědomých energií, aby se mohly přetavit na nulu.

Rybí játra: "třídírna odpadu", prosvětlení nevědomých energií, jejich vytažení na světlo, proto souvisí s nesmrtelnostíPříběh o Tóbitovi:

Starý Tóbit byl poctivý, stejně jako Jób. Také splnil všechny požadavky domu otců, nebylo mu co vytknout. Přesto byl stižen slepotou a věděl, že nastane smrt jeho těla. Nadiktoval tedy svou poslední vůli a zvláště pak pověřil svého syna, aby se vypravil do sousední země vymáhat dluh od jistého muže jménem Gabael. Tato cesta, vykonaná synem Tobijášem - Tóbitovým druhým já - zde symbolizuje bloudění v temnotách prožívané na úrovni bytí. A tak jako všichni podobní cestovatelé, dostává Tobiáš svého průvodce, je jím Rafael, o jehož pravém původu nic neví. V textu se praví, že vycházeje z domu, potkal nějakého mladíka, celého zářícího, který stál a přidržoval si šat, jako by byl připraven vydat se na cestu. Je to snad nejvýstižnější vyjádření zákona, kterým se řídí proces vývoje každého člověka. Mistr přichází tehdy, když je žák připraven. Je ovšem na žákovi, aby ho poznal. Tobijáš poznal.

Cesta začíná. Poznamenejme, že cestovatele provází a často předbíhá Tobijášův pes - paralela s egyptským Anubisem. Je noc, jde o cestu v noci, o pouť v temnotách, kterou starý Tóbit koná ve svém nitru a mýtus ji tak promítá do cesty vnějšího "Syna". Tobijáš se zastavil u nějaké řeky, aby se v ní umyl a náhle se z vody vynořila obrovská ryba a chtěla ho spolknout. Jsou zde všechny symboly: pes, noc, voda, očista a velká ryba, energeticky příbuzná rybě, co spolkla Jonáše. Tobijáš měl strach. Na příkaz Rafaela nicméně vytáhl rybu z vody, vyvrhl její vnitřnosti a ponechal si z nich srdce, žluč a játra. Rafael, nařizující Tobijášovi, aby velké rybě vyňal srdce, má na mysli energetické srdce sevřené v tvrdém krunýři největší ryby, srdce je v zajetí nejvzdállenější polopřímky.

Ze srdce, spáleného ve žhavém popelu, vzniká kouř, který božskou mocí zahání všechny druhy démonů.... A pomažou-li se žlučí nemocné oči, budou uzdraveny. A když si uvědomíme, že játra prosvětlují, souvisí s nesmrtelností, že mají v hebrejštině úzký vztah k božskému Jménu, odhalíme tak tajemství střetnutí s Protivníkem, tajemství průniku k božské dimenzi člověka. 

Vybaveni léky, vydali se na cestu, stále v doprovodu psa. Nadešla druhá noc, Tobijáš byl zvědav, kde budou spát. Rafael mu řekl, že v nedalekém domě, kde bydlí mladá, poctivá dívka jménem Sára, a že by si ji měl vzít Tobijáš za ženu. On ho poslechl a požádal o ruku Sáry. Mystická svatba je symbolem jednoty, znovudobyté zánikem duality. Při svatbě v Káně Kristus hovořil o své budoucí svatbě, své smrti, o svém sestupu do pekel....

Tobiáš poslušen svého vůdce, vytáhl z mošny rybí játra a spálil je ve žhavém popelu. Tehdy Rafael chytil démona a spoutal ho v poušti v Horním Egyptě. Sářina matka, která již vykopala sedm hrobů pro manžely své dcery, strávila noc hloubením hrobu pro Tobiáše. Nemohla uvěřit slovům anděla, že bohabojný Tobijáš je mužem vyvoleným pro její dceru. Služka, jež byla poslána do manželské ložnice pro mrtvé tělo, nalezla ještě před svítáním oba manžely v dokonalém zdraví, spící ve společném loži.

Potom vzal Tobiáš rybí žluč a vložil ji na oči svého otce. A po půlhodině čekání, se začala z očí oddělovat bílá tenká blána, podobná bláně vejce. Tehdy ji Tobiáš chytil a sloupl z očí svého otce, který hned na to prohlédl. Tóbit je nyní, po čtyřech letech slepoty (symbol čtyřúhelníka) opojen nádherou nebeského světa. Zmínka o vejci tu není náhodná. Znovunabytí zraku, které je v tomto mýtu dosažením božského vidění, je vyklubáním se z vejce, opravdovým zrozením k Božství. Tóbitova duše jásá. Podobně jako Jób, také on teď byl zahrnut hojností statků, symbolizujících zde ovoce jeho stromu na samém vrcholu plodnosti. Žluč je ohněm žlučníku, do kterého směřují energie, uvolněné slezinou a slinivkou, aby tu byly dovršeny. Tato postupná dovršení otevírají na jednotlivých úrovních brány nového vidění. Rybí žluč je tedy ozdravným nápojem zření.

Teď je načase se zmínit o splácení zmíněného dluhu. Této záležitosti se ujal Rafael, pokračující v cestě během oněch tří dnů a tří nocí, které manželé trávili ve svatební komnatě. Tři dny: to je doba, kterou strávil Jonáš v břiše velryby, stejně dlouhou dobu strávil Kristus v hrobě. A podobně jako zde Kristus vykoupil dluh lidstva, tak jako Jonáš zbavil dluhu město Ninive, rovněž i Tóbit-Tobijáš v boji se svým osmým démonem splácí dluh vůči otci-Choti: vrací mu jeho nevěstu.

Mýtus potom dává slovo Rafaelovi, aby dovyprávěl konec celé cesty, neboli v podstatě to, co se odehrálo za dveřmi manželské ložnice. Rafael spoutal posledního z oněch démonů, z nichž sedm předchozích bylo poraženo sedmi manžely Sáry, ve skutečnosti sedmi postupnými dimenzemi Tóbita, umírajícího a znovu se rodícího ve svých vnitřních sňatcích. Gabael byl zproštěn dluhu. "Gabol" znamená mez nebo hranice. Gabael je Tóbit v jeho posledním vězení před úplným osvobozením, před dobytím jednoty cestou dokonalého spojení, před dosažením vidění plného Světla. "Božský lékař" Rafael přivádí toho, kdo splatil svůj dluh na svatební hostinu. Svým sňatkem se Sárou Tóbit sedmkrát zemřel v sobě samém, aby se zrodil v dimenzi "Syna" a "viděl". Tóbit se nechal vést hlasem svého jména já jsem a mohl projít branou mezi lidstvím a božstvím. Božské vidění, kterého dosáhl, je symbolizováno okem uprostřed čela, nazývaným "třetí oko".

 

 

  1.